Cestopisek » 2022
České Středohoří, 15.6. - 19.6.2022
Cykloklub Komín
Po několikanásobných absolvování hraničních horstev kolem republiky jsme naznali, že bychom také měli více poznat destinace jiné. Tak jsme se vydali prozkoumat tuto vnitrostátní, kde samozřejmě nechyběly hory, protože cyklistika je o horách, vyhlídkách a také o pivovarech. Za působení Jurky v Českém středohoří – v Lovosicích jsem si tento prostor projel a naznal, že by to bylo možné uskutečnit i pro klubovou akci.
Došlo na ni. Odsouhlaseno na cykloschůzce. V termínu 15.-19.6.2022 jsme zajistili ubytování v Třebenicích u Lovosic. Tentokrát bez busu, přesun vlakem nebo auty, zvládlo se to.
Byly vytvořeny dvě základní skupiny: Skupina „A“, která dávala přednost „Marťasovinám“ (termín se již natolik vžil a funguje několik let, není třeba ho tedy zapotřebí více popisovat a definovat) reprezentovaná tedy Marťasem.
A dále vytvořená skupina „B“, co dávala přednost označeným cyklostezkám nebo silničkám nižších tříd, vedená Luprem. Byly samozřejmě i skupinky další, jezdící samostatně.
Ubytování bylo v Třebenicích, pár kiloušů od Lovosic. No, hodnocení ubytování, stravy a prostředí je vždy trochu rozdílné, od kritického po dobrá, jako vždy. Rozhodnutím pro tento penzion bylo to, že ač oficiální kapacita penzionu byla deklarována na 25 osob, paní vedoucí nás nakonec umístila všechny, celkem tedy 31, takže všichni přihlášeni mohli jet a to rozhodlo. A protože nám přálo počasí, možnost společného posezení venku u pifka Březňák 11 bylo další výhodou.
Počasí fakt vyšlo, v druhé polovině pobytu dokonce až příliš hezky-teplo, ale o tom postupně.
Na první den jsem navrhl výjezd na Lovoš – čedicový vrchol 570 m, z našeho pobytu nejbližší kopec podle celovejletového itoše. Áčko si vzalo do programu ještě návštěvu i Terezína-Malé pevnosti včetně návštěvy Biskupského pivovaru, takže nakonec z časových důvodů se všichni na vrchol ani nedostali.
Béčko – jelo přímo s tím, že se zastavilo u přívozu se domluvit na zítřejší převoz. Cesta bez problémů, kolem Labe po cyklo přes Malé Žernoseky Oparenským údolím, na kole to šlo po ŽTZ až na vrchol, parádní výhled 360 stupňů. Nakonec se ukázalo, že pořádný a jediný výhled z vrcholků našeho celého vejletu. A to přes to, že občerstvovna na vrcholu byla zavřená nikoliv kvůli návštěvě v nevíkendovému dni, ale kvůli rekonstrukci. Zpáteční cestu jsme zvolili jinou než nahoru, to aby nebyla stejná, rozhodli jsme se pro ČTZ. Bohužel došlo k nepříjemným dvěma pádům děfčic. Kontrola v nemocnici odhalila u první zlomenou ruku, a ta znamenala urychlený ranní odjezd zpět do Brna na „větší“ ošetření, a u druhé „pouze“ naražená žebra, ale i tak bolestivá, že se nedalo jet kolmo na vejlety do konce týdne. Musela zastoupit kniha – velký přítel člověka.
Čtvrtek – Ústí nad Labem – Střekov: cca 65 km
Béčko – dolů k Labi a převozu jsme jezdili po hl. silnici č. 15, protože to bylo stále z kopce a dalo se to bezpečně sjet v povozu i mezi auty. Samozřejmě bylo od řidičů náklaďáků dost poznámek, chlapi byli č... a děfčice p… Byli jsme tedy nazváni skupina ČP.
Zpět nahoru k penzionu jsme raději používali cyklotrasu č.3118, i když trochu delší, ale bez provozu. Novinka oproti mé návštěvě v roce 2014, na přístavišti vyrostla nová rozhlednička…
Kapitán převozu byl ale pořád ten oný, stejný, i čepičku měl stejnou. Sám kola nakládal a umisťoval na lodi. Což u éček není zas taková jednoduchá věc. Převoz se zadařil, trochu kufrování v Píšťanech a už jen kolem Labe směr Ústí. Pěkná krajinka, kaňonovité údolí a útesy České brány Porta Bohemica, a zastávka v Církvici na občerstvení, kde se nám tak líbilo, protože dobré pifko, pochutiny k pifku, káva, že jsme se dohodli na zastávce při zpáteční cestě.
Áčko jelo jinudy, ale na Střekově jsme se stejně potkali, prolezli hrad za výrazně sníženou cenu skupiny i s neznámými člobrdíky. S výhledy na město byly nádherné, stálo to zato.
Projeli jsme si Masarykovo zdymadlo po oboustranné cyklostezce.
Áčko spěchalo přes Pivovar Na rychtě na Větruši ovšem bez lanovky, a zpátky se jelo přes kopečky po druhé straně. Béčko dále kolem Labe podívat se na fantastický krásný Mariánský most z r.1998 oceněný odborníky-architekty. No a zpáteční cesta již dle předešlého infa.
Z počátku stejná cesta jako na Lovoš, jen Oparenským údolím kolem Milešovského potoka rovně přes Černodolský mlýn do Velemína. Po MTZ nejvlídnější cestou k vrcholu. Šlo to lehce až cca 1 km pod vrchol. Následovala drsná kamenitá nejetelná cesta, takže jsme nechali kola na jednom místě s hlídačem a šlapali pěšky na vrchol. Výhled nebyl ideální, metrologická rozhledna nepremávala, takže hodnocení Alexandera von Humboldta, že z Milešovky je 3. nejhezčí výhled na světě neobstál.
Alespoň bylo otevřeno občerstvení, tak to trochu snížilo špatnou náladu. I tak si však myslím, že byl výhled velmi pěkný, jako z letadla – to víte, z výšky 835m. Byly vidět rybníky a jeden si vybralo Áčko ke koupání. Pěšky z vrcholu bylo pro pěší tak jako obvykle náročnější, těžší. Nohy bolely, tak jsme se občerstvili ještě ve Velemíně i s obídkem. Béčko je spíše pro pifka nebo vínka, takže po okreskách šup na návštěvu třebenické vinotéky, ta zvítězila. Odborníků na vínko máme v CKK dosti, tak bylo i na konzumaci na ubytovně. Víno dle takzvaných „odborníků“ velmi suché, trpké!
Sobota – Říp: cca 80 km
Kdo nebyl na Řípu, neví co tam praotec Čech chtěl… Ale 456 m s Románskou rotundou musí navštívit každý občan Česka. I když výhled, co si budeme povídat, nic moc, tedy žádný! Převoz proběhl normálně už pro nás výrazně znalecky, i když náš známý převozník přišel proti domluvě o něco později, neboť ho nechal provozovatel a majitel odejít domů se umýt a převléci. Asi měl těžký večer a náročnou noc, ale čepice Croatia mu stejně slušela. Nabrali jsme směr Litoměřice a Roudnice.
V Litoměřicích jakási letní slavnost, tisíce lidiček ve frontě na místo konání. Bohužel to místo bylo na naší trase, takže nás pořadatelé nechtěli pustit ani k projetí. Podařilo se objet po otázkách tunajších kudy-kudy cestička. Ale rodiny s dětmi při teplotě dobře kolem 35 stupňů, br, nedovedli jsme si to představit, nebrat, ale i nás to dostalo! Ani do města nešlo zajet, přetlak aut, hrůza.
Mezi Litoměřicemi a Roudnicí velmi solidní zastávka Nunčice s pifkem a soc. zázemím. Potom trochu nuda k Roudnici. Z pěkného náměstí jsme se dopracovali k rozhledně Kratochvílka, vyhlídka na město a Mělnicko a hlavně odpočinek v parku ve stínu stromů. A potom už jen výjezd směr Říp.
To už se u některých projevovala letní viróza, kterou de facto prodělali všichni během vejletu a někteří i po něm. Poslední společná A+B zastávka v hospodě Štípárna ve Vesci a nakonec výstup na Říp. Sice jsem slíbil těm, co vyjedou vlastními silami na vrchol, frťana podřipského bylinného likéru, ale nedošlo k tomu, protože stánek s tímto dobrým lektvarem už neexistoval. Musím to dořešit obdobnou bylinnou hořkou v naší hospůdce při „cykloschůzce“. Po prohlídce zmíněné rotundy jsme se různě uvolňovali spodem i vrchem. Někteří i několikrát a připravovali jsme se na sjezd. Jedna z děfčic se tak těšila na Říp, ale nevolnost ji připravila o výjezd, alespoň zhodnotila svůj stav slovy – alespoň si na Řípu lehnu! No, dobře nám prostě nebylo nikomu.
Z Řípu co nejkratší cestou na Ctiněves, kde jsme navštívili dlouho chtěný Podřipský rodinný pivovar, dali pifko, po kterém jsme tak toužili. Bylo dobré, hořké, protože ten den byl pro nás všechny opravdu hořký, takže nevím, jestli bohudík, jak říká doporučení v reklamě na „Radegast“. Fakt nebyla ani taková chuť jak jsme se všichni těšili, i já, po likvidaci objemu žaludku na Řípu jsem zkousnul pouze 1, slovy „1“ pifko! Nepomohl ani kousek suchého chlebíku! Už tam jsme toho měli plný kecky! Takže co nejkratší cestou domů. Nutná zastávka v Budyni nad Ohří s vodním hradem, ale hlavně na odpočinek, a přibyly první zprávy o kolapsech kolegů. Nepříjemné zprávy!
Cestou zpět jsme projížděli Doksany, kde je meteorologická stanice. Jen pro upřesnění, ten večer v TV meteoroložka paní Míková oznámila, že v Doksanech naměřili nejvyšší teplotu ve středních Čechách a to 37,8 °C!
Jen tak na okraj: Říp byl nakonec organizován na sobotu, protože podřipský pivovarník jiné dny rozvážel své produkty po hospodách v kraji.
Neděle – Hazmburk (418m):
Říká se, že pokud je Milešovka královnou Českého středohoří, Hazmburk je králem. Bohužel slabé doporučení!
Po náročné sobotě si myslím, že asi nikdo itoš nesplnil. Vyjel jen ten, co mohl sednout na kolo, a to jen na projížďku po okolí s „kópačkou“ v Ohři, anebo jet přímo na vlak či autem domů.
I přes zdravotní problémy lze vejlet hodnotit kladně, s tím, že jsme si ověřili, že je dobré také navštívit jiné destinace, tzv. vnitřní. Těšme se na Písecko v roce 2023!
Poděkování všem paparazzi za fotečky na Rajčetisku.
Lupre