Cestopisek » 2013
Jizerské hory, Smědava, 20.1. - 26.1.2013
Cykloklub Komín
Tak nakonec 16 lidiček, Fana pokračoval další týden a dobře zvládl ubytovacího důstojníka. Měli jsme skoro všichni postel navíc jako odkládací prostor, paráda. Polovina jela auty, polovina vlakmo, a to budu komentovat. Skupinová sleva vyšla dobře - cca 3 kila. Na trati Brno-Pardubice výluka, přesvědčili jsme průvodčího, aby zavolal do Pardubic kolegovi, aby na nás s odjezdem do Liberce počkali.
Stalo se. Přestupy však byly tak krátké, že jsme neplnili dobře pitný režim. Na Smědavě ihned do běžkového a přesun na Pešákovnu (P) - tam jsme rychle pivní deficit zvládli. Zpět, jako obvykle potmě, čelovky to jistily!
V pondělí jsme navštívili Chatu pod Bukovcem a pozdravili známé chataře z letní kolovačky, potom P.
V úterý Kasárenskou Knajpa, na Šámalku, ale fikaně napřed dolů přes Kristiánov, byli jsme tam dříve než běžkařská masa, takže p+p (pifko a polévka), zpět přes Hřebínek a svařáček - parádní třicítka.
Středa - kolem Souše na Montániu, p+p, přes bunkr a P zpět.
Čtvrtek - Promenádní na bunkr, kolem Panského domu na ORLE, p+p+polská vodečka, zpět přes P.
Pátek - ráno jasno, takže frk na výhledy. Knajpa a kolem Smědavé hory, to jsme znali z kol. Výhledy parádní, Libverda, Obří sud, Hejnice....a nestrojová stopa, přesto to nemělo chybu. Někteří si to protáhli na Hřebínek a zpět - dvaatřicítka!
No a v sobotu, jak jinak, Knížecí na skalky, potěšení z výhledů na Souš, foto a zpět Promenádní. Rozloučení bylo na Kiosku, kde nejsou pevné ceny, ale každý zaplatí, co si umane - dobrý, né?
Co dodat, sněhové podmínky byly bezesporu nejlepší za celou dobu, co na Smědavu jezdíme, přes noc obvykle cca 5 cm nového sněhu, teplota -5 až -9°C, bezvětří, strojové stopy byly samozřejmostí, ale navíc stačil pouze vosk tvrdý modrý a nejlépe Zdenálem zažehlený!
Pravidelně jsme potkávali borca, byl od pasu nahoru holý, větší bříško měl hodně rudé.
Pravda, také jsme volili, samozřejmě tajně. U Smědaváků zvítězil kníže 9:7, za nás takto volila Terezka s Jurem v Bílém Potoce.
A s Jurem - chatařem jsme domluvili ubytování na příští rok - hned po Jizerské 50, vychází to na 12.-18.1.2014.
Nádherných poctivých běžkařských 160 km! Tak příště zdar!
Vysočina, U Martina, 17.5. - 19.5.2013
Cykloklub Komín
Vysočina dopadla dobře, nakonec jsme měli štěstí na počasí, nevím,
jak by to dopadlo, kdybychom jeli další deštivý a zmrzlý víkend?
Pátek
Páteční vlakový přesun proběhl parádně, v jednom vlaku cca 30 kol! Fanova i Lupreho skupina pokračovala ze Žďáru podle předem naplánovaného itoše. I na betonové sochy došlo, skupina JarDa a LiDvoř dokonce všechny trefila a objela! A Karel Čivava alias Surikata nakonec jel sám z Letovic.
Výhled z rozhledny Rosičky byl moc pěknej, viděli jsme z ní Nové Veselí, takže frk do prézové hospody. Tunajší nám sdělili, že má
préza z "virozy" akorát legraci... A tak to má být! Tak je to správně!
V Maršovicích nás dohnal mrak, tak jsme se schovali na Rychtu, dobře jsme udělali. Kapoš Morgan za dvacku! No nedej si! A s Emiliem jsme oslavili narozky, svátek a vítězství hokejových Švýcarů - co více si přát? Po slejváku jsme se přesídlili přímo na základnu, do Kadova už nebyla síla v tom protivětru...
Sobota
Už bezvětří, někteří i v bláátííčku vyhrnuli na Buchťák, ostatní počkali na pifku v Borovnici.
Lucký vrch, ten za to vždy stojí, výhledy a ejhle i Lucký vánek se narodil...
Ke Karlštejnu novou trasou, to je dobře-zase jinak a místo u Hofra se stavili na Ranči, a dobrý!
Kadovánek jsme nevynechali, ale někteří už spěchali do vířivky...
Jen ta muzika večer nebyla. Klubový DJ Karlos byl z toho smutný, příště to zorganizuje jinak!
Zpět po jedničce, to mám rád, druhá partija kolem Víru a taky se jim to líbilo. Sjeli jsme se v Tišnově na nádru, zbytek cesty kolmo se nám už nezamlouval.
Před výjezdem jsme poděkovali paní Charvátové za výborná kila navíc a domluvili termín na další rok:
23.-25.5.2014
Bude to trochu dražší (950.-Kč) a DJ možná domluví živou muziku!
Těšme se!
Cykloklub Komín s CK AlpinouTentokrát se mně do psaní cestopisku hned po návratu moc nechtělo. Prožili jsme perfektní víc jak týden na kole, v přírodě, nemělo to chybu.
Ale mělo to háček. Kamarád Česťa měl pád nebo střet a s těžkým zraněním byl převezen do nemocnice. Nakonec se ukázalo, že jeho stav byl tak vážný, že nemohl s námi odjet zpět domů. Až jeho informace, že si bude moci zajet na kole a trochu si zahrát tenis, při kterém jsem se seznámili a který má tak rád, jsem měl chuť něco napsat a přiblížit pocity z nádherné cyklodovolené, dokud si je ještě pamatuji.
Před 13 lety jsme už na Korsice byli. Několik členů CKK objelo ostrov na kolech, zázemí bylo v obytné Avii.
Mělo to plusy: zaparkovali jsem, kde jsme chtěli a kde to šlo, vyspali se v Avii a protože bylo celkem dost deštivo, tak to byla parádní výhoda. Žádné stavění stanů, málo lidiček, protože byl začátek května. Pravda, museli jsme si sami vařit a voda v moři byla výrazně studená.
Tentokrát nám alpiňácká polopenze ušetřila čas a hlavně starosti s vařením. A protože bylo slunečno a teploučko, bez jediného deštíku, zázemí stačilo stanové, a moře už na koupání.
12.6. středa - odjezd
Alpina má perfektní zajištěné stání č.26 na Zvonařce. Je na něj vidět přímo z hospůdky, takže je možnost se s Brnem loučit bez rizika ztráty báglů a hlavně kol. Nakládka rychlá, je až neuvěřitelné, co se do busu vejde, samozřejmě včetně našich 5 soudků Krakonoše 12°. Cesta v noci v normiku, ráno už v Livornu v přístavišti.
13.6. čtvrtek, trajekt Livorno-Bastia, Col de Teghime, Oletta, St.Florent, 21 km
V Livornu hledání WC a našeho trajektu MOBY, ale i italská minikávička. Nájezd našeho dlouhého busu s vlečkou do trajetku nebyl jednoduchý, snad 10x se musel vytáčet. Toto počínání jsme už sledovali z horní paluby, z vyfasovaných lehátek. Kotvil vedle ještě větší trajekt, vypadal jako socialistický 10-ti poschoďový panelák, do kterého by se vměstnali všichni obyvatelé Komína a Bystrce dohromady.
Pilot nás vyvezl z přístavu a za námi se již tvořil široký pruh klidné hladiny. Okoukli jsme vnitřek lodičky, co tam se vejde busů, náklaďáků, a osobních aut, motorek, fantazie. Vyfasovali jsme lehátka, nastavili tváře slunci a upíjeli pifko z lodního baru.
Po příjemné 4 hodinové cestě jsme uviděli Bastii se známými anténami nad městem.
A zase pilot, který nás do přístavu navedl. Také sledování kapitána a jeho povely, stálo za to, provedl přistání přesné na centimetry!
Výsadek z lodi rychlý, a už jsme plnili první kilometry na Korsice, zatím v busu. Vyjel s námi Bastií až na Col de Teghime, a dobře udělal. Krpál to je obrovský, nedovedl jsem si představit, že jsme to jeli před lety na kole, no jo, to jsem byl ještě výrazně mladý!
Krátký sjezdík do první korsické vinařské vísky – Partimonio a městečka St. Florent.
Prostě všechny jsou navlas stejné. Náměstíčko, kašna, citadela, kavárničky, malebné uličky, hřbitůvky s náhrobky ve tvaru domečků…
A ve většině také pojízdná masna. V tom horku! Ale přesto byly poptávky i z naší skupiny.
Vždy jsme měli scuky u kašen, vždy jsme se našli a hlavně doplnili zásoby vody.
I první orlové se objevily. Obava o Čivavu však tentokrát nebyla. Korsičtí orlové zdaleka nebyli tak agresivní jako ti provensálští, oddechli jsme si.
Kemp U Pezzo jsme našli a premiérová stavba našeho spešl stanu pro 5 osob započala. Šlo to, i když poprvé samozřejmě trochu pomaleji.
Kemp u moře, takže první kópačka.
14.6. pátek, krajem Nebbio – St.Florent, Oletta, soutěska Lancone, Murato, St.Florent, 55km
Což byla obrovská plošina, stále s pohledem na moře.Vesničky Oletta, Lancone.
První omamná vůně zakrslých keříků makchie, a kozénky, fůra kozének.
A taky prostřílené směrové tabule u silnice, někdy byly díry tak velké, že nebylo možno zjistit její obsah – no korsičani, pokud nebyly francouzské nápisy prostříleny, byly alespoň nečitelně začmárány.
Piéve, moc pěkná vesnička ve stráni a první kamenné sochy zvané menhiry.
U Porve první setkání s malýma prasátkama na silnici, obešlo se to bez problémů. Ty byly s nimi až později.
Dostali jsme info, že kousek je pěkná vyhlídka. Tak šup tam. No, vyhlídka byla, ale více nás zaujali vraky aut dost hluboko pod silnicí, přeli jsme se jestli tam byly chtěně vrženy nebo nechtěně popadaly.
I hospůdka byla, ale ouha, první trochu negativní korsické překvapení. Hospůdka pěkná, což o to, nebylo pifko, nebyl pastis, jen kafe. Baba protivná, chtěli jsme počkat na naše kafaře, až vyžbrdají svou kávičku, ale nesměli jsme si ani sednout, ač mimo nás v hospodě nikdo nebyl! To všechno jsme si vyložili z jejich gest.
Dorazili jsme ke kostelu San Michele de Murato, bez jeho obhlídky by to nešlo, jeho obrázek je ve všech korsických bedekrech.
Botanici se přeli o názvy různých druhů jehličnanů, byly hodně zajímavé a hlavně moc pěkné.
A nakonec i hospůdka, kde jsme si konečně mohli dát kolektivně první pastis.
Pastis je vlastně anýzovka, grádů má dost, dostanete k ní i vodu s ledem a tou vodou doplňujete to, co jste vypili. Takže na závěr vlastně dopíjíte vodu. Ale dobrý, rychle jsme si zvykli.
Jiřinka s námi jela sice bez kola, ale vždy počkala na Mildu, a spolu na chvíli si ještě na náhradním kole vyjeli. Vždy měla program, Nenudila se.
Večer byl narozeninový. Jurkova padesátka se velmi slušně oslavila. Pifko bylo, vínko taky, i na přiťuknutí ostrým dosti. Chlapec byl naměkko, mezi dospělé chlapy se mu moc nechtělo.
Množství pivních soudků určovalo to, že se narážely vždy tam, kde jsme zůstali na dva dny.
Na jednodenní zastávky se vyhlašoval vinný den, fungovalo to!
Na pifko byla samoobsluha, pifko – čárka. První soudek měl historicky největší objem – přesně 100 piv. Množství v soudcích se postupně snižovalo, nedosahovalo však takových rozdílů jako před rokem v Julkách. Reklamovat to však z pochopitelných důvodů nešlo.
A k jídlu: bylo dobré, čerstvé, a Iva-kuchařka si postupně zvykla na počet lidiček a oznamovala dopředu příděl porce na osobu.
15.6.sobota, krajem Balagne, Balgodere, Speloncato, Feliceto, St.Antonio, Montegrosso, Calenzana, Calvi, 56 km
Jurko měl schválenou ponarozeninovou oddychovku.
Jak jsme uviděli na kopci siluetu St.Antonia, monumentální, tak jsme se rozhodli, ač bychom museli do opravdu drsného krpálu, že městečko, které zvítězilo nedávno v soutěži o nejhezčí francouzské město, navštívíme. Byla to paráda.
Stálo za to. Výhled na moře úžasný, i vínečko uvnitř chladné vinárničky stálo za to.
V dáli už jsme cítili Calvi.
A taky už se dalo poznat, že tímto krajem projede Tour de France, všude nějaké upoutávky.
Camp Bella Vista přímo u moře nebyl, ale dobré místo se vším potřebným. Hned po brífinku, který se konat vždy po večeři s rozdáním map a itošů na druhý den, jsme vyrazili na procházku a vzhlíželi k nádherně osvětlené citadele, která městu trůnila.
Těšili se na ráno na bližší seznámení s citadelou.
16.6. neděle, Calvi, Fango, Girolata, Porto, 40 kmRanní procházka kolem citadely nesměla chybět. A také z výšky pohledy na moře s proplouvajícími loděmi a vlnami.
Cesta kolem pobřeží, po našem - taková víkendovka, koukání, hrbečky…možnost koupání v Argentelle, ale nakonec tam jen občerstvení, dále zastávka v Bocca Bassa kde výhled byl výrazně nejlepší!
Nakonec kópačka až ve Fangu. Tůňky na říčce Fango neměly chybu. Byly tak velké, že se dalo udělat dost až hodně temp. Ač voda tekla z blízkých vysokých hor, byla neuvěřitelně teplá. I já, známý teplovodomilec, jsem smočil. Na sluníčku jsme se osušili a vyhřáli a frk k busu.
Ten nás převezl přes Col de Palmarella kolem zálivu Girolata. Potom to začalo. Z Col de la Croix byly silničky tak úzké, že poměrně velký bus měl co dělat, aby se stočil kolem skal. Navíc musel šéf Radim jít dopředu a zastavovat provoz, abychom projeli a za zatáčkou se s něčím nescukli. Troubení ostatních povozů do zatáček bylo běžné.
Klikatice nad Portem s výhledem do zálivu pod námi byly úžasné. Vzpomněli si na cestu z Boky Kotorské v Montenegru, a při té vzpomínce děvčata bledla strachy, nechtěla se na ně ani podívat.
V Portu byly problémy s ubytováním v kempu Sole E Vista. Vlastně ještě před sezonou nebyl kemp řádně připraven. Bez elektřiny, soc. zařízení, velký výškový rozdíl mezi místy pro stanování, řekl bych silně stupňovitý, nakonec po dvou emotivních hoďkách daných celodenní únavou a hladem jsme se usadili, bágle dokonce navezly od busu autovozíky.
Stavění stanů za tmy, jen pifko nepříjemně nabitou atmosféru trochu zmírnilo.
17.6. pondělí, Porto, Les Calanche, Piana, Porto, 43 km
Čekal nás nejteplejší den, ale také podle mého hodnocení nejkrásnější den zájezdu.
Už jen výjezd z Porta stál za to. Pohled na město a hlavně na pláž – už při výjezdu jsme se těšili jak si na něm na zpáteční cestě spočneme a zaplaveme!
Čekali nás červené skály Les Calanche. Krpál to sice byl, ale stálo to za to, jeli pomalu a zřeli na kamenná zvířata – psa, orla, i otvor ve skále ve tvaru srdíčka se zjevil, šlo to. Horúčava však byla až nemorální. V Piánu jsme se museli zbráborat na lavičce ve chládku u kostela a dát svačinku. A také chladné pifko, které jsme získali po cestě na parkovišti z busu konkurence CK Kudrny, chladný Kozlík neměl chybu!
Našli jsme perfektní hospůdku, kde nám nabídli pravý korsický pastis Dami.
Ostatní značky pastisů, které jsme na zájezdu likvidovali, byly vyrobeny v Marseille.
Potom přišel úžasný šok. Obsluha reagovala na naši vedrovou reakci a uvedla do provozu chlazení ve formě lehké rozprašovací spršky nad každým stolem – nádhera, byl to zážitek! A o to bylo více pastisů.
Domácí z naší nadšené reakce měli srandu, nám to však nevadilo.
A frk zpět dolů na pláž. Bylo bezvětří, takže plavání proběhlo k daleké bojce, nádhera, slunění na pláži z černých oblázků a nad námi nás hlídala Janovská strážní věž.
Na tu jsme si vyšlápli po večeři, prošli městečko a koupili různé někdy zbytečné maličkosti, které mám budou dovolenou připomínat. Přece musím mít tričko s hlavou Korsičana, nebo né? Pro mě to byla rozhledna, byl jsem spokojen – jedna rozhledna týdně jako v Česku!
Poznámka: bylo příjemné při sledování TdF zaregistrovat pohled kamery na Piano – kostelík a hospůdku „se sprchou“. Také úseky Calanche. Oko mě zvlhlo.
Byl pivní den, zasloužili jsme si ho. Libor se projevil jako odborník a technicky zdatný pro vše co se pifka týkalo, od nalezení důležité nejbližší el.přípojky, zapojení chladícího zařízení a regulace, až po perfektní čepování.
Pravda, bylo nám řečeno, v kempu po desáté hodině nehlučte, francouzi to nemají rádi! Nehlučili jsme, myslíme si, ale v cca 22:30 se ozval hlas z blízkého stanu: mluvil pár minut, postupně trochu zvyšoval hlas, pochopitelně jsem mu celou dobu nerozumněli, francouzovi, ale pochopili! Poslední slovo, bylo výrazně srozumitelné : La Bordel!!
Tak jsme raději šli spát, abychom eventuelně zbytečně nejitřili negativně mezinárodní vztahy v kempu.
18.6. úterý, Col de Vergio, Albertacce, Castirla, Corte, 50 kmRáno busem na Col de Vergil, loučení s Portem, i přes problémy s ubytováním nakonec pěkné vzpomínky na etapu. Nyní jsme mířili trochu jinam, do vnitrozemí.
Někteří jeli celou cestu na kole, borci, v tom horku a do krpálu, všechna čest!
Projeli známou Evisu, výsadek na Col de Vergil, což je nejvyšší průsmyk /1477m/.
Na sedlo přifrčel jako první Česťa, ač nejstarší účastník, fantastická fyzička.
Před sjezdíkem jsme dali společné foto za přítomnosti vrtulníku se stavebním materiálem a obdivování obrovských borovic.
Čekal nás sjezdík zvaný parádní, a tom pařáku o to příjemnější, lepší.
Po cestě výhledy na Cinto (2706m), nejvyšší horu Korsiky, mohutné horstvo na vrcholcích ještě se sněhem.
A také prasátka, motala se po silnici, v té rychlosti střet by nebyl moc příjemný. Marky, coby zvířátkomilka, se jedno prasátko tak zalíbilo, že mu dala svačinku, nevím jestli moji nebo svoji, ale to není teď podstatné. Čuníkovi se zalíbila i ona, se svačinkou, ani se mu nedivím. Hlazení od ní bylo pro něho nepřiměřené, chtěl více tvrdších dotyků. Nakonec měla co dělat aby rychle nasedla a ujela. Chtěl se s ní bratřit i na kole. Musím říci, že měla opravdu co dělat, pohled to nebyl moc směšný. Smáli jsme se až pár kiloušů níže, kde jsme našli na řece Golo před Albertacce koupačku přesně podle itoše – u starého a nového mostu.
Calacuccia – po cestě jediný obchod, ale nevyužili jsme ho.
Čekala nás okouzlující soutěska a sjezdovačka. Castirla, Ponte di Castirla, kde nás čekal bus na občerstvovačku.
Tento sjezdík jsem si prožil sám pro sebe. Neměl bych to říkat. Sundal jsem si přilbu a nechal se ovívat sjezdovým vánkem. Cítil jsem čistou radost mého života…
Na scuku u busu se však neobjevil Česťa. Měl nepříjemný pád nebo střet, možná i bez kola, s vážným zraněním, a to nám oznámili francouzští manželé projíždějící místem nehody, kteří správně usoudili, že patří k nám. Nebyli svědky nehody, ale zavolali sanitku. Bohužel s námi nemohl odcestovat. Nakonec byl až 14.července dopraven do Brna, operován a po následující rekonvalescenci se dostal domů po 118 dnech. Příčina nehody nebyla objasněna, kolo naprosto nepoškozeno, není vyloučen střet s motorkou nebo autem, nebyl svědek.
Horko mělo za následek, že v Corte hned na náměstí jsme se občerstvili pastisem.
Našli jsme s pomocí Jirky Jokla, veleodborníka na Korsiku, kavárničku s pastisem za nejnižší cenu zájezdu, 0,80 éček, no nedej si. Pro následovníky: kousek od náměstí Place Paoli, bar s názvem „Cyrnea“.
Tam jsme se vrátili i další večer, nasávali jsme místní atmosféru, do noci hráli kytary, my seděli přímo na uličce, řidičům to pranic nevadilo. Objížděli nás s úsměvem, u nás bychom byli bez noh.
19.6. středa, Corte, La Restonica, Lac Melo, Corte, 31 km
Zdálo by se, že 30 km za celý den je tak trochu málo. Ale bylo to trochu jinak. Itoš říkal, že bude převýšení 930 m na 15 km, a to už je opravdu něco jiného. V každém případě šlo o rekord společného komínského cykloputování od vzniku!
Z nejnižšího bodu Corte podél říčky, z počátku to šlo, do kopce tak jak u nás kolem rychlé vody. Dále už to bylo horší, říčka byla dravější a dravější, tedy i sklon větší a větší…
Bylo se však stále na něco dívat. Bystřiny z úbočí, vodopády, hospodářská stavení se zvířectvem, nabídky sýrů, ke konci i vrcholky hor ze všech stran.
Dolinou Restonika jsme se vyhrabali až k horské chatě, dál to na kole nešlo.
Tam vrcholové pifko nebo pastis, zkoušeli tunajší pifko, snad nejchutnější bylo Pietra z kaštanové mouky.
Koukali na vrcholky 2.500-2.600 m kolem nás a odpočívali při čekání na ostatní, kteří toho neměli ještě dost a šlapali peškom k jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello, údajně se vykoupat. K tomu samozřejmě nedošlo, protože jim v tom bránil sníh a na vrchním jezeře
dokonce i led.
Podle účastníků to byl však úžasný zážitek, věřím!
Poznámka: Lac de Melo bylo vidět z helikoptéry, která snímala průběh TdF.
Noční procházka po Corte se skupinovým fotem na vyhlídce a rozchodnou v už nám známé kavárničce. Únavu jsme rychle přepili a zkrotili.
20.6. čtvrtek, Col de Vizzavona, Col de Scalella, Bastelica, Cauro, Col de St. Georges, Olmeto-Plage, Abbartello, 46 km
Busem do Col de Vizzarone, výsadek, krásnou přírodou s tisíci druhy rostlinek a bylinek. Tam jsme si uvědomili, jak je dobře, že jsme jeli v červnu, nádhera, botanici, hlavně botaničky a bylinářky jásaly.
Zoologové se zase sázeli o to, co je to za tvora, který se tak zvláštně ozýval. Snad žába, sova, pták? Karlos s klidem oznámil, že je to Chřástal. Drtivá většina z nás název ptáka slyšela poprvé. Takže došlo u pifka k tomu, že Jana oslovila Akademii-ornitology a přenesla jim vydávající zvuk dotyčného tvora. Výsledek: Byl to vodní pták Chřástal, neuvěřitelné, Karlos byl vyhlášen nejlepším zoologem Cykloklubu!
Kousek po hlavní silnici a potom zase do přírody bez motoprovozu. První část etapy šla po vrstevnici, takže dobrý! Trochu zoubek na Col de Scalella a výhledem, zase trochu jiným.
A zase nějaká prasátka, tentokrát už po zkušenostech pozdravy pouze z povzdálí. Svačinka mně tentokrát zůstala.
Bastelica, přehrada Lac de Tolla, pěkná místa, to bych ale musel takto označit všechna po cestě.
Druhá část etapy s nám už tak nelíbila, nudná, šla po nezáživné rovině k moři, navíc protivný protivítr. Brali jsme tuto část jako nutnou přesunovací.
Kemp v Abbartellu jsme našli, připravili na noc a chtěli se vykoupat. Ale ouha, na pláži bylo tolik otravných mušek, že to prostě nešlo se ani vysvléci! Polovina se na to vyprdla a rozhodla vyjet směrem k Propriani k výhledu na město, alespoň na Calancu. Šlo to, pěkný záliv, pěkný výhled. Myslím, že jsme tentokrát šli spát na vepříka, nebyla kópačka, nebyla teplá voda.
A také jsme nestavěli náš maxistan. A cikády, samozřejmě, ty byly vždy a všude!
Ale nevadilo nám to, těšili jsme se na druhý den – odpočinek od kol a Bonifacio.
21.6. pátek, Sarténe, Bonifacio, Porto Vecchio, 0 kmEtapa bez kol, a dobrý. Busem do starověkého města Satréne, kde se špatně s busem
parkuje. Bus jsme museli odstavit poměrně daleko, tak jsme prošli pouze staré město.
I to stálo za to. Úzké uličky plné krámků s kravinami a také se zmrzlinou, tak to šlo.
Jiné uličky byly ještě užší, nedalo se jimi ani projít, tedy alespoň nám chlapům s panděry se to nedařilo.
A potom už jen přejezd do Bonifacia, bez kterého nejde Korsiku opustit. Stála za to. Ihned jsme objednali lodičku na společnou vyjížďku, byla úchvatná – ta vyjížďka. Pluli jsme kolem bizarních bílých útesů, do něho vytesané schodiště, nad útesy domečky jako by se měly zřítit, krmení racků z ruky.
Krmení ryb byl zvlášť pro nás, suchozemce, zážitkem, tak nějak si představuji útoky piraní, neskutečně rychlé. A díra ve skále ve tvaru ostrova, jak to mohla příroda takto vytvořit?
Průběh vyjížďky četl Radim z googlového překladu do češtiny s chybami, kterým jsme se hodně zasmáli.
Po projížďce, procházka městem a na známý hřbitov nad městem s mohutnými náhrobkami.
A také pocházka po přístavišti, kde jsme obdivovali obrovské jachty miliardářů z JAR, těžařů diamantů, s nápisy: Diamonds are forever, samozřejmě proč né. A před jachtami Bugatky-Veroni a nagelovaní frajírci s vysílačkami hadříky čistili i tak už čistá kola těchto aut. Neskutečná šaškárna...
Ale nakonec i my jsme si pro CKK vybrali vhodnou jachtu, některé byly totiž okamžitě k prodeji. Škoda že to nevyšlo, nešlo smlouvat, museli jsme odjet.
Unaveni, ale štastni jsme odjížděli do Porto Vecchia, kde budeme 2 dny a to znamená co? -
no přece pifko!
22.6. sobota, Porto Vecchio, Palombaggia, Santa Giulia, Porto Vecchio, 35 km
Z campingu U Strabiacciu jsme dopoledne jeli do města na obhlídku a také nákupy, prostě komerční záležitosti. Všude každý třetí krámek byl plný nožů, nožíků a jiných různých sečných zbraní, no prostě – vendeta – krevní msta, funguje to stále a dále.
Společné foto v místě, kde bude startovat TdF, a na podiu, na kterém se budou představovat jednotliví jezdci a stáje. I my jsme se představovali! Tunajší koukali, co ti postarší cyklisté v neznámých dresech provádějí.
Do tábora zpět po cyklostezce kolem silnice, výměna nákupů za plavky a ručník a rychle na pláž Palombaggia, kvůli kterému jsme vlastně byli na Korsice o den déle.
Chtěli jsme si cestu zkrátit, znáte to, podle Murphyho cyklistického zákona, zkratka je vždy delší a komplikovanější. Pochopili jsme. S tretrami plnýma písku jsme pokorně zkratku vzdali a jeli tak jak to určovala mapa! Pláže byly za písečnýma dunama a za piniovýma lesíkama.
Projeli a vyzkoušeli i Plage de Tamariccio a Gofe de Sta-Giulia.
No, hodnocení bylo věru překvapivě rozporuplné. Některým se koupání na údajně jedné z nejhezčích pláží Evropy líbilo, některým ne. Mně vadila absence sprchy. Nesnáším ten slaný pocit na vysušeném těle.
Na cestě domů jsme se stavili v kavárničce u silničky na pastisu, jak jinak.
Děvčice si pochvalovaly kafe, borci zase pastis. Ke konci pobytu jsme už byli odborníky a určovali, kterou značku pastisu pijeme. Byla to „51“ nebo Dami, nebo…
V táboře rychle zavlál smutek, točené pifko došlo.
23.6. neděle, L´Ospedalle, Zonza, Col de Bavella, Col de Larone, Solenzara, Bastia, 53 kmBusem na sedlo L´Ospedalle a výsadek.
Část skupiny zase jela celou cestu do kopce přes L´ Ospedalle na kole, počkali jsme na ně na Col de Bavella. Nádherné místo, kříže, obrovské borovice, parádní vzdoušek.
Na dost prudkém sjezdíku se nám před kola dostaly prasata, my jsme se vyhnuli, ale jedno auto to prase dostalo z boku, čuník provedl prolis obrovský, nevím, jak by to dopadlo s námi bez plechové ochrany.
Tentokrát zase pěkné výhledy, ale dolů, do údolí. Stálo za to se několikrát pozastavit a vychutnat krásu. Sjezdík končil v Zonze, kde poprvé na zájezdu nebyla studna, ale vodu nám ochotně nechali nalít v hospůdce.
Po cestě zajímavý úkaz. Na jednom z výhledů bylo zřetelně vidět za sebou 6 pohoří, neuvěřitelné!
Další zoubek do sedla Col de Larone a podél řeky Solenzary k stejnojmennému městečku.
Před Solenzarem u mostku na nás čekal bus a hlavně chladné, nyní již plechové mňamky.
Poznámka: I toto místo bylo patrné při přenosu z TdF.
Po rovině kolem moře jsme byli za chvíli před Bastií u posledního kempu.
Procházka kolem moře a se západem slunka vlastně rozloučení s večerní Korsikou.
Ještě problém najít místo pro Marky, aby na ni nepadaly v noci obrovské šišky z obrovských borovic, nestavěli jsme totiž na jednu teplou noc náš maxistan.
I kytara byla, přišel s ní motorkář, asi Němec, ale kytara byla moc hlučná pro kempující francouze, takže dlouho hrát nemohl. Zásoby vínka padly, povídalo se dlouho, vzpomínalo na úsměvné momenty celého vejletu, a loučilo se s Korsikou.
Jurko měl u našeho ležení službu, aby nám přes noc několikrát přifoukl unikající matraci, dobrák, asi nemohl spát...
24.6. pondělí, trajekt Bastia-Livorno, 20 km /pouze Lenka a já/
Rychlé vstávání, totální balení, a jen s Lenkou jsme vyrazili do špitálu za Česťou. Bylo to smutné loučení, když jsme mu museli oznámit, že jeho zdravotní stav mu neumožňuje s námi busem odjet do Česka.
Odevzdali jsme mu osobní věci, rozloučili se a přáním brzkého shledání doma a rychle do přístaviště, kde už byl nachystán bus k nakládce na trajekt.
Kde se vzalo, tu se vzalo dostatek vínka ještě na to, abychom si s kalíšky štrngli a s nimi v ruce někteří na lehátku všeobecnou únavou usnuli. Ozvalo se - vracet kalíšky!, s tím jsme se probrali těsně před přistáním.
Livorno nás přivítalo několika kapkami deště, ale opravdu jen několika, jedinými za celý korsický pobyt, tož taky dobrý!
25.6. úterý, příjezd do Brna
Cesta byla rychlá, většinou prospalá, ale bez pifka.
Bus jsme totálně vypili. A to i přesto, že byla k dispozici pouze desítka Gambáč, což je pro brňáka nepředstavitelná záležitost! A já se fakt ptal na cestovce, budou mít řidiči dost piv?, jedou přece s CKK. No určitě! odpověď zněla. Neměli, byla pouze jakási voda a ledový čaj, nebo co.
No, a protože s námi byli cestovatelé Péťové, kteří toho vždy objedou nejvíce, díky jejim fotkám jsme vlastně všude byli prostě taky. Byly to hlavně památky. Naopak Boris měl na starosti momentky z každodenního života cyklogrupy. Takže fotek dosti.
Teď už jen čekáme, až se ozve Lenka, která nás přesvědčila na cyklovejlet do Bulharských hor.
Bez stavění stanů, v hotýlcích se snídaní a dobrým papú na cestách, a více bajkoviny.
Té bylo na Korsice pomálu, samý asfalt, maximálně na vedlejších silničkách mírně rozbitý.
A samozřejmě držíme palce Česťovi, aby se rychle oklepal, uzdravil a mohl provozovat své milované sportovní aktivity – kolo a hlavně tenis!
Krušné Hory, Boží Dar, 15.8. -18.8. 2013
Cykloklub Komín
Už jen Krušné hory nám chyběly do mozajky projetých českých a moravských hor, asi proto, že jsou z Brna nejdále.
Zkoušeli jsme ubytování, ale selhalo z důvodu termínu na Korsiku. Až Zdenál navrhl osobně prověřený Penzion Dandie v Božím Daru. Udělali jsme dobře. Ubytování velmi solidní, cena polopenze nízká, přitom dobrého jídla dostatek. Bonusem byly denně čerstvé koblížky, mňam, a také nějaký ten pišingr na cestu. Chatař Pavel také zajistil točené pivo, Svijany 11°, navíc možné posezení venku, nemělo to prostě chybu.
Musím říci hned na začátku, že tak teplé počasí a sluníčka neměli v Kruškách hodně dlouho.
Až z toho byl itošák Libor nešťastný, že prý nepoznáme skutečné Krušné hory! To nás nemrzelo. Dokonce po snídani před společným odjezdem jsme doplňovali tekutiny pifkem venku.
No prostě vejlet s Cykloklubem Komín, alespoň po stránce počasí, stojí vždy za to.
A teď se budu snažit vypovědět pocity člena skupiny G, tak zvané géčkaře, sice nejpomalejší ale nejkochálističtější skupinu bandy.
Při přípravě organizace zájezdu jsme pod vlivem opravy D1 a ze strachu z možnosti tvoření kolon a časové ztráty, navrhli poměrně hodně včasný výjezd, v 6 hod. Bylo to brzo, nakonec však přejetí D1 proběhlo hladce, takže na Hoře Svatého Šebestiána, kde byl plánován výsadek, jsme byli výrazně dříve, než jsme plánovali. Také proto, že řidič Petr s novým busem byl skutečně rychlejší než jsme byli zvyklí.
Takže první setkání s plzničkou za 35 ká, připravit kola po převozu na novén, jiném, otevřeném přívěsu, s kterým jsme se rychle sblížili a už plnit itoš.
Moc pěkná asfaltečka lesem, postupně se oteplovalo, paráda. U nádrže Přísečnice
setkání s Jurkem, který nám jel naproti, protože v tomto kraji v elektrárně Prunéřov pracuje na tom, abychom my mladí měli ekologičtější budoucnost. Tak uvidíme.
Pár zoubků a už nás čekal Měděnec, dle itoše první civilizace po cestě. Dvě hospůdky si nás rozebraly, do jedné jsme se všichni nevešli. Dali polívečku, pifko a odpočívali, neboť jsme všichni mimořádně brzo vstávali. Jen pár z nás vystoupili až ke kapličce na vrchol Mědník nad dědinou. Všimli jsme si, že mimo hospůdky bylo jen pár obyvatelných domů, což vlastně jsme viděli po celou dobu našeho putování tímto horským nehostinným krajem. Navíc snad každá pátá chalupa byla na prodej.
Prohlídli ukázku několika důlních strojů a hlavně sjeli kousek pod dědinu podívat se na „sfingy“. Údajně nás měli čekat pěkné výhledy. Nečekali, ty jsme měli už po cestě, kde nám Jurko ukazoval své pracoviště. Sfingy byly skalní útvary, musím říci, že mně jako sfingy nepřipomínaly.
Také se mihl cestou Zlatý Kopec, srandovní název, protože byl hóódně dole.
Potom už jen pár kiloušů a v dáli jsme viděli větrníky, tedy odborně větrnou elektrárnu, která nám oznamovala blízký příjezd ke Klínovci.
Setkal jsem se konečně osobně s pojmy Boží Dar, Háje, Vejprty, což byla místa kde se kdysi pravidelně nedalo kvůli
sněhu v zimě projet a takto to bylo v rozhlase oznamováno:
„Neprůjezdná je silnice Boží Dar, Háje, Vejprty“. Už si to budu pamatovat na furt.
To už bylo něco jiného. Impozantní pohled na horu Fichtelberg s horským střediskem Oberwiesenthal na německé straně.
Jen ten Klínovec jsem nemohl po 30 letech poznat, není se co divit, nevadí.
Potom už jen mírný zoubek a sjezdík do Božího Daru, našeho budoucího třídenního domova.
Ubytovali jsme se a hurá do městečka na průzkum. V každém druhém domě hospoda, penzion …ale trochu málo návštěvníků, hospody byly prázdné, snad to bude přes víkend lepší, doufali jsme.
Ježíškovská pošta však fungovala, takže se podařilo pár požadavků na dárky a úkolů na Jéžu poslat. Někteří, nechci jmenovat, budou mít z dárků opravdu velkou radost.
I Ježíškovou cestu jsme našli. Po cestě je fůra různých figurek ze dřeva, a pro děti úkoly formou otázek a obrázků. Některým se podařilo je celkem slušně plnit, prostě šikovní dospělí cykloklubáci…
Druhý den už šlo do tuhého. Brífink řízený Liborem po snídani říkal, že bude solidní stoupačka. Jsme v horách, né, tak co?
Už od začátku to mělo však jiný fofr. Perfektně zpracovaný itoš Liborem, na ten den, vzal za své.
Podlehli jsme Pavlovi, coby domácímu, tunajšímu bikerovi. Poslechli jsme ho. Stoupali pěšky s kolem po sjezdovce, i když přes nádherné louky plné různých květin a trav, tápali jsme, na křižovatkách i mapovali, hledali zkratky. No ale nakonec jsme se do cíle etapy stejně dostali. Chlapci, mapaři, nás přesvědčovali, že jsme si ušetřili stovky nastoupaných metrů. No prosím, moc jsme jim nevěřili ale ani nezjišťovali skutečnost. Ale bajkovačka za to stála.
Jen několikrát s Lidkou se na sebe po cestě podívali a vyslovili to, co jsme si mysleli - pravdu: "Do prčic, pořád ztrácíme výšku!"
Pamatuji si tátu jak mně učil cestovat, říkal: dávej bacha, jen neztrácej výšku! znamená to zase vystoupat!
Před Jáchymovem jsme se dostali na parádní rychlou točivou asfaltečku směřující do města. Karlův krosák s tenkýma gumama byl ještě o hodně rychlejší. Dostal se na levou stranu a před protijedoucím autem mu nezbývalo nic jiného než prudce zahamovat. Šel přes řídítka. Odřený byl hodně, dá se říci úděsně, musel k doktorovi na vyčištění a obvaz. A měl po ježdění do konce zájezdu, nešlo to. Štěstí, že neměl nic zlomeného, to tedy minimálně…
Jáchymov, město dvou odvrácených stran….na jedné straně lázně – pěkné, výstavní, na druhé straně vybydlené nehezké domy a hlavně hrůzný dlouhý krpál z jedné na druhou stranu města.
Přežili jsme ho, a kolem baní jeli vstříc k hlavnímu cíli toho dne - Plešivci, bylo to hustý.
Kopec, rozhledna, hospoda, lehátka k odpočinku... A to navíc ve výšce 1028m nad mořem. Pane jo.
Hodnocení: rozhledna ano – paráda, výhled jak má být, hospoda – hrůza, obsluha jak zpomalený film, navíc Plznička za 40Kč, ale kdyby alespoň byla rychle připravená ke konzumaci, to bohužel ne.
Lehátka a tím i odpočinek byl. Jinak, z Plešivce chtějí udělat impozantní horské středisko, stavějí 3 lanovky a sjezdovky. Snad to bude v budoucnu dobrý, jen ten frajerskej personál s obrovskými náušnicemi musí vyměnit!
Domluvili jsme se na obídek v Abrtamech „U staré pošty“. Ono, uspokojit 30 lidí naráz není jen tak, ale polívku rozmělnili a rozčurdili tak, že každý kdo chtěl, dostal, šikovní.
Péťové navíc v době obědu projeli stezku krušnohorských pověstí s pajďulákama, nezmaři jako obvykle, ale fotky jsou!
Zpět domů, tedy do Božího Daru jsme jeli přes Hřebečnou kolem Mrtvého rybníka. Prý mrtvý proto, že se tam utopil kdosi kvůli rašelině, která ho pod hladinu vcucla. Pravdou je, že jezero je výrazně černé, tedy se dá říci, fakt mrtvé.
A kolem Božídarského rašeliniště domůůů, čekalo pifko.
Na brífinku třetího dne jsme se domluvili, že připravený Liborův itoš budeme tvrdě respektovat.
Taky jo, cíl byl jasný. Potůčky, rozhledna Blatenský vrch s Vlčími jámami…
Potůčky – hraniční šílené městečko, plné protivných Sasíků, obrovské množství vietnamských krámků, hrůza. Ale přitom jsme nesehnali blbý magnetky na ledničku!
Snažili jsme se objednat pifko, jakmile však uslyšeli češtinu, tak mile oznámili, že to bude dlouho trvat….
Rychle pryč, i když nás čekalo hodně kiloušů kdo kopce, nevadilo to.
Těšili jsme se na rozhlednu Blatenský vrch, alespoň já, jsem na rozhledny! Někteří měkkýši sice zůstali dole v hospůdce, ale ostatní se vydali cestou necestou vzhůru. Na kole to nešlo.Taky proto, že po cestě byl nezvyklý přírodní jev, Vlčí jámy, skaliska s úzkou štěrbinou.
Nahoře nás čekalo občerstvení a hlavně rozhled a pěkný výhled z plošiny rozhledny.
Výhledy ale byly po celý výlet, to bych se musel o nich pořád zmiňovat.
Poté sjeli dolů k ostatním a zjistili, že už nic nemají k nabídnutí. Faktem je, že v tu chvíli tam bylo nejméně 60 cyklistů. Tolik lidiček nejde naráz nasytit.
Takže co dál, většina pokračovala dle itoše, jen géčkaři se rozhodli jet domů nejkratší cestou, tedy přes Rýžovnu a dobře udělali. Na Rýžovně už byla i polévka a hlavně prodejna sýrů. Večer jsme ochutnali, no, zhodnotili jsme - dobrý, ale maso to však není.
Péťové, ihned po večeři vyrazili směr Fichtelberg. Nakonec byli jediní z naší bandy, co dosáhli vrcholu. Sice trochu kostrbatě, jak se přiznali, ale dosáhli, takže fota na rajčisku budou. Tvrdili, že je z vrcholu lepší výhled než z Plešivce. Dikec alespoň za fotky.
Po véči jsme šli na pifko a při řeči jsme se domluvili na procházce k domu usedlíka repreběžkaře Lukáše Bauera. Dům je to opravdu pěkný, neokázalý, do toho místa se hodící. Když jsme přišli blíže, dům i zahrada byly osvětleny a otevřena vrata garáže. Z Marky vypadlo:,, Jé, má dvě motorky!"
Ozvalo se, ten se ale má, co? Byl to přímo Lukáš. Pracoval na zahradě. Dali jsme vzájemně pár vět, zeptali se na to, jestli trénuje i po Ježíškové cestě. "Ano, trénuji, ale neplním všechny jéžovy úkoly…" zněla odpověď. Sympaťák se smyslem pro humor. Popřáli jsme tedy mu další sportovní úspěchy. Bylo to příjemné setkání.
Čtvrtý den byl jasný. Musíme sklouznout do Klášterce k autobusu. Na první pohled paráda.
Ale jo, zoubek, no spíše zub na Klínovec, podívat se i na starou rozhlednu, která se s noclehárnou, pardon, hotelu, opravuje. Škoda, vzpomínky na pobyt před 30 lety...
Třikrát jsem si ji z nostalgie s Péťem objel a frk dolů podle itoše. No, neodbočili jsme jak jsme měli, tedy nikdo, takže se už nikdy nedostanu do Kovářské, musím na ni zapomenout!
Další sjezdík, celkově jsme museli spadnout o cca 800 m, nádhera!
Co následovalo, nejde popsat. Dostali jsme se do pivovaru Chalupník v Perštejně.
Tam se zdrželi, a dobře udělali. Byl to zážitek. Pifko parádní, dokonce i spešl jídla chutnala, zvláště pivovarnický guláš. Jurko určitě přesvědčí své kolegy a vypraví se tam, mají to z Kadaně kousek.
Po 3-5 kouskách a papů jsme už jen sjeli přes Lužný k Ohři a kolem vody lehce dorazili do Klášterce nad Ohří.
Tam už jen v Evžénii lázeňskou zmrzlinu, nebo kávu, nebo pifko a k našemu busu na Klášterecké busové nádraží.
Se slzičkou v oku jsme se rozloučili s Jurkou.
Zpáteční cesta proběhla v klidu, dokonce jsme byli v Brně dříve než plánovaný příjezd, takže mohli kolaři s báglama vyrazit domů ještě za světla.
Tak nakonec jsme najeli cca 170 km a nastoupali přes 4 km, dobrý, néé?
Tramtadadá, tramtadadá, máme to za sebou...