2011

Vysočina, 20.5. - 22.5.2011 

Cykloklub Komín

Počasí je pro pohodový pobyt na Vysočině v tomto období opravdu zásadní a rozhodující. Byly roky, kdy jsme víkend projezdili v zimních bundách, ale také s plavkami v baťůžku, no, to však málokdy. Tentokrát to vyšlo, bylo příjemně, tak akorát. Dokonce jeden hodinový deštík jsme prožili v cukrárně v Jimramově, a taky dobrý!, sucho a teplo a občerstvení bylo…
Ale pěkně popořádku. Vyjeli jsme z Brna několika způsoby. Část jela na kolech, to bobuláři, další vlakem směr Letovice s prohlídkou zámku Svojanov, a většina vlakem směr Ždár.Tato skupina se nakonec rozdělila na výstup ve Sklenném a ve Ždáru. Do vlaku jsme se vešli, po info v ČD, že vlak pojme 28 kol, jsme to zvládli.
Pro ty, co vysedli až ve Ždáru, byl itoš jasný, objet betonové sochy Michala Olšiaka a postupně se přibližovat k ubytovacímu penzionu U Martina.
Trasu jsme měli připravenou perfektně, dokonce mapy v měrítku 1:10 000, jenže jsme je dali nedopatřením - nesystematicky do batůžku a vlastně celý den hledali. I tak se nám to podařilo objet, pravda, někdy za asistence tunajších obyvatel.
Už několikrát jsme vyjížděli ze Ždáru, ale nikdy se nezastavili na Zelené hoře, takže tentokrát ano, prostě cykloklubový prvovýjezd. Poutní unesácký kostel za to stál, včetně pěkného výhledu na město a okolí.
Potom už první potvůrka, zvířátko, obluda…podle toho, jak kdo ty betonové velikány intimně nazval. Mamlas hned nad městem, a dále Hamroň v Hamrech, Kůň, Mamut u Rozštípené skály, Konec světa, Rak u rybníka, Hroch vedle hospody „U hrochů“. U každé jsme se samozřejmě fotili, děvčata však rozhodla u kterých ony a u kterých my, dá se to podle názvu uhodnout…
Profičeli kolem Dářka, kde to vypadalo na déšť, Světnovským údolím na Tři Studně, vzpomněli na náš tradiční běžkařský okruh, a šup na Yukon.
Tam byla poslední socha – Sova, umístěna v areálu. Tak jsme si vzpomněli na naše borce – cestovatele, kteří pojedou do Yukonu a slíbili nám poslat svoje fotečky v cykloklubových dresech. Držíme jim palce.
A setkání všech skupin, kde jinde, než v Kadově, u kadoše.
Pozdravili kamaráda Míru - hasiče, vyměnili zkušenosti a události přesunu a šup do penzionu, kde nás čekalo jako každý rok přejídání skvělými pokrmy paní Charvátové and company. Pokrmy každoročně navrhujeme, ale vždy se v jídelníčku objevují tatřka stejná jídla - kulajda, svíčková, řízek, ty prostě nesmí chybět!
Každý večer bývala dýza s tanečkem, nebo alespoň mjúzik. Kdepak, kde ty časy jsou! Jsme vždy tak utahaní, že nemáme už sílu se hejhat. Také to přejídání nám dává zabrat. Nebo že by to bylo lehce postupným stárnutím?
 

Druhý den byla v plánu návstěva vesničky Ubušínek, kde naši členové Ivana a Aleš zvelebují venkovské sídlo. Byli jsme tam naposledy před 5 lety, musíme konstatovat, že provedené práce poskočily, ale ještě je čeká práce moc, neurekom… Nezáviděníhodné!
Pozvání na polévku, pifko Poličku 11° za neuvěřitelných 15 kaček a klobásku jsme neodmítli a přispěli na vesnický kulturní život. Parádní relax. Vybraná cesta byla taky parádní, jak se na Vysočinu sluší a patří. Chvílemi silničky, částečně lesní cesty, ale hlavně nádherné přejezdy luk s kochačkami, pro které tam vlastně jezdíme, které nás stále lákají. Potom se rychle zapomene i na takový krpály, jako Spělkov nebo Unčín.
Po trochu delší deštěm nucené, ale po stránce konzumace příjemné zastávce v Jimramově, jsme pokračovali po silničce, ze které se mohutně pářilo, parádní vzdoušek byl.
Nezapomněli jsme se zase stavit v Kadově, tam byla slavnostní nálada a posezení, protože Kadovští hasiči získali 2.místo v soutěži, prý svým výborným útokem… Mirek v hasičském zářil!, kadošů bylo tímpádem dostatečně.

Ráno už jen bágle do auta, poděkovat za moc hezký pobyt, domluvit termín zase na příští rok, protože Vysočina je nepoznatelná a nádherná, a na kole snad ještě více.
Zpáteční cesta, to znamená cyklo - jedničku…
První zastávka na Domanínském rybníku, kde dokonce někteří provedli kópačku, v údajně teplé vodě, prý cca 14 C°. Symbolické přiťuknutí rumíkem mezi grupami A a B, domluva na další průjezd, scuk v Doubravníku na obídek. Jen přejezd přes papírnu nevyšel a vypadá to tak, ze už ani nikdy nevyjde, škoda, kolem vody to zas takový pěkný z cyklistického hlediska není.
Nebylo bláátííčko, tak jsme to vzali kolem tratě až do Tišnova.
Rozchodná u našeho veslopádla a v domluveném čase jsme převzali báglíky.
A večer uz jen zavzpomínání u Wassekova rajčátka.
 

Bez vážných šrámů přes 210 krásných vysočinských kilometrů !
Tak nashle příště, 25.-27.5.2012 
 

Lužické hory, 16.6. - 19.6.2011

Cykloklub Komín

Tak jsme se vydali na naše další hory, hory Lužické, které moc v povědomí členů nebyly.
Dotazovali se, kde se nacházejí, u kterého města….výška, obtížnost, a tak...
Odpovídal jsem, že mezi Českou Lípou a Varnsdorfem, ale sám jsem tam také nebyl, moje dřívější zkušenost končila u Mácháče.
Na itošu jsme museli spolupracovat s těmi, co tam už na bicyklu byli a něco projeli, Liborem a Péťou.

Čtvrtek
Kamenický Šenov - Jedlová
Celá akce začala trochu neočekávaně, odborářskou stávkou! Takže jsme museli změnit plánovanou trasu přes Prahu tak, abychom se nezabrzdili o balíky slámy na pražských průjezdech.
Náhradní trasa přes Havlbrod, Kolín a Mladou Boleslav se nakonec ukázala jako rychlá a navíc hezká. Hlavně hygienická zastávka v Hamrech se líbila. Produkty nedaleké Hamerské pekárny voněly dlouho celým busem, navíc byly moooc dobroučké.
A už výsadek na parkovišti v Kamenickém Šenově u Panské skály.
Hned prohlídka tzv. kamenných varhan, tohoto nádherného čedičového útvaru, žasli jsme nad neuvěřitelností přírody. Vzpomněli jsme na Pyšnou princeznu, ale hlavně konečně uzřeli kopce, které na nás čekají, a ty byly! Klíč, Jedlová, Luž, no tě pic, bude to hokna.
Nahoře kolektivní foto a šup do nejbližší hospůdky, protože po cestě žízeň.
Už jsme se mohli kochat Lužickou přírodou a hlavně tunajšími chaloupkami, které měly všechny kolem oken oblouky, které neumím stavebně pojmenovat. Faktem je, ze i nově opravované a renovované byly takto „ozdobeny“.
Libor nám sliboval parádní občerstvení v Kytlicích, U zlatokopa, kde také sedával [možná] i Brodský a Horníček, kteří tu měli chalupy. Nepřijali nás, zavřeno!, ale hodná paní z hospody U lucerny se o nás, žíznivce, postarala „Konrádem“, který nás vlastně po celou dobu putování pronásledoval.
No a pak už nás čekal krpál na Jedlovou horu s mnou očekávanou rozhlednou.
Sklon byl opravdu drsný - náročný, 15%, bez slezení z kola to vyjelo jen pár borců.
Ovšem výhled z rozhledny za to stál, byl parádní. Za vstupné jsme vyfasovali kartičku s vyznačeným kruhovým výhledem – dobrý nápad. Takže bylo vidět vše od Ještědu přes Tolštejn až k naší chatě Setuzy.
Přijetí v našem pobytovém penzionu Setuza bylo přinejmenším rozpačité. Netekla dostatečně voda ve sprchách, k večeři přismahlá omáčka, teplé pivo, což byl asi největší průšvih, a pohled na bus bez kola taky k dobré náladě nepřispěl.
Ale postupně se vše výrazně vylepšilo. Teplé vody po opravě dosti, druhá večeře ve formě špekáčků, závada na busu opravitelná…
Špekáčky – to byla výzva pro Marťasa, zorganizoval oheň, opékání a postupnou likvidaci osobních skladových zásob ostřejších tekutin všech barev: zelená, červená, fialová…
Někteří si sice stěžovali, že v ohni ze špekáčků nekape mastnota, byla diskuze proč asi?, ale na úspěchu prvního dne to už nemělo vcelku vliv.
Třicítka, celkem ušla. Nastoupaných něco přes 700m.

Pátek
Napříč Lužákama….
Přes noc hodně pršelo, nakonec to takto bylo každý den – no, měli jsme opravdu na počasí štěstí!
Tím pádem byl ranní vzdoušek jak má být na horách a vyčištěná obloha zajišťovala perfektní viditelnost.
Už jsme se na ni těšili - z Tolštejnu….taky jo, a k tomu pifko „Kocour“, nemělo to chybu.
Nedivím se loupežníkovi Vildovi, že se mu tady dobře loupežilo.
Využili jsme velké nabídkové tabule a na ni se zvěčnili podpisy s upomínkou pobytu slovutného Cykloklubu Komín.
Protože nás čekalo přejetí přes Německo, bylo potřeba se nasytit na naší straně.
Zastavili jsme v Horní Světlé na Lužance a snažili se nabaštit. Kuchař z nás měl „obrovskou radost“. Celý týden vyráběl denně max 2 jídla, dnes to bylo 30 kousků, tatřka každý jinačí!
Nakonec to zvládl, prišel se na náš požadavek ukázat, zatleskali jsme mu za velevýkon, bylo to vše dokonce i dobré!
Překročili jsme hranici a potom to přišlo. Itoš, neitoš, no nečte se, někteří, a bylo jich nakonec hodně, odbočili na Hvozd - Hochwald jinde než měli, a to po červené turistické značce, po které se nedalo ani jet, ani stoupat. Kola se musela nosit!
Totálně zlikvidovaní si vynesli kola k horské chatě a už neměli sílu a chuť jet až k rozhledně, která byla de facto již jen po vrstevnici.
To bylo diskuzí, kdo to začal a kdo za to může. Nerozluštili to ani fota Wasseka.
Od té doby se každému těžkému úseku říkalo „červená“, což je ještě tvrdší než „na milánka“.
On i výjezd podle itoše nebyl vůbec jednoduchý. Sice asfaltečka, ale i 30% stoupání, hrůza!
Rozhledňáci si dali vrcholové německé pifko, nic moc, ale vrcholové! A za menší peníz, protože bylo cenově propojeno se vstupem na vyhlídkovou plošinu.
Samozřejmě výhled zase perfektní s možností projet si příští trasu zvrchu prstem.
Sjezdík do Oybinu, moc pěkného, líbezného a čistého lázeňského a výletního městečka. Po jeho objetí a kochačce lidové architektury a upravených zahrádek jsme hrnuli k Varnsdorfu.
Lákala nás návštěva soukromého minipivovaru Kocour, jehož pifko jsme již po cestě několikrát vyzkoušeli.
Tam jsme také zkusili několik druhů piv, některým chutnalo moc, některým méně.
I tak jich bylo tolik, že se nám nechtělo plnit itoš a jet dále přes Rumburk a rozhlednu Dymník.
Došlo k jednotnému svobodnému souhlasu zkrácení trasy s tím, že si někteří vystoupají na Hrádek a že mrknem na Křížovou cestu v Jiřetíně…
Mrkli, jeli jsme kolem ní a nastoupali zase pár metrů navíc, den byl veskrze náročný.
Večer byl vyhlášen jako vinný, s povídáním a navrhováním dalších cykloakcí.
I se zkrácením dobrých 60 km, samozřejmě také solidní převýšení.
Jarka nám rozmnožila na každý den mapky od Libora a Péti, coby navrhovatelů tras, v barevném provedení, paráda, ale já jsem tu část s ukázkou převýšení raději moc neukazoval z celkem jasných důvodů, nechtěl jsem strašit znázorněnýma vrcholkama.

Sobota
Směr České Švýcarsko – Tokáň
Po již pravidelném nočním deštíku jsme vyrazili směr Krásná Lípa a Kyjov, tam občerstvení, abychom si v klidu, pomalu a kochálisticky projeli Kyjovské údolí, o kterém se povídá, že je jedno z nejhezčích v naší vlasti.
Hodnocení neklamalo, je to opravdu hezké. Říčka Křinice vytváří meandry, skály mají bizardní tvary, jeskyně, věže… To vše na na 10 kilometrech bez šlápnutí.
Prostě jsme si to vychutnali.
A lesníma zpevněnýma cestičkama nahoru dolů dostali na Tokaň, vyhledávané to turistické místo, navíc známé z jednání mezi Německem a Anglií před Mnichovskou dohodou.
Po papú se grupa rozdělila na dvě: plnění itoše a zkrácení itoše…
Ti co plnili měli nakonec přes 80 km solidního terénu, kratitelé snad jen 50 km, tentokrát bez velkého převýšení.
Petrové Všetečkovi byli zase všude, všechno zvládli, snad to tak má být i podle jejich příjmení.
A taky se dost kvůli terénu píchalo, čekalo se.
Kratitelé se však zastavili v Jiřetíně na pifko a sbratřili se s baskecářama z Děčína. Vymněnili zkušenosti ze svých sportů, vyfotili se – výškové rozdíly byly triskní, pěkné odpoledne to nakonec bylo.
Došlo pivo a chatař nám oznámil, že kvůli nám další bečku nebude načínat! To neměl říkat, velmi brzy jsme zajistili náhradní program. Někdo oznámil: nad naší chatou cca 100 m je hospoda, a bylo to!
Rychle jsme se přesídlili, zjistili pifko dobré, takže nic nestálo v cestě rozjet vždy kvalitní cykloklubovou dýzu.
Předskokany byli Jurko, Karlos a Petr. Rozjeli to perfektně. Potom to začalo doopravdy! Tanečků moře, parádní vybrané starší fláky našeho nového KDJ Marťase, a už, tentokrát sice „jen“, polostriptýz Čivavy. Byl však tak úchvatný, že ho všichni následovali včetně několika děvčic a domácích chlapců, avšak bez stydlína Liborka a zimomřivého Libora, kolujícího pro jistotu ve dvou tričkách. Šikovná servírka dokonce tancovala na kamnech ve výši dobře 1,5 m! A Jurko u dřevěného sloupu, snad si vzpomněl na Montenegro? Ženy prý tančí u tyče a chlapi u trámu!
Tak na to zase tunajší dlouho nezapomenou! Moc se jim to líbilo.
Svátek měl Milan, tak Milan zelenil.

Neděle
Poslední den v horách, mraky se honily, na to jsme nebyli zvyklí. Snídaně se, pravda, trochu protáhla, ale rychle jsme předali pokoje a bágle do busu a vyrazili směr Jablonné přes nejvyšší horu Lužáků, Luž.
Trochu zahaproval itoš, naplánovaná turistická cesta, jak jinak než zase červená, byla tak trochu nesjízdná, alespoň pro většinu účastníků, prostě - nešla.
Organizačně jsme to zvládli až po nějaké době a skoro všichni společně pokračovali trochu jinak, přes Jiřetín, Dolní Podluží a kousek přes Německo a Lausche, tedy německy Luž.
Krpál v dědině Waltersdorf byl výživný, computery ukazovali 20% stoupání, ale tentokrát už vytrénovaní jsme to zvládali vyjet i na kole.
Hospoda s vyhlídkovou terasou a opravdu s dobrým výhledem nám naznačila, že je celkem zbytečné vyjíždět až na vrchol, i když kruhový výhled je kruhový výhled, že ano…Tak se ale stalo, že po vrcholovém pifku jsme se spokojili jen s polovičním Lužem a pokračovali.
Sjezd lesíkem už zase na naší straně do Dolní Světlé, kde jsme se rozdělili úplně. Do Jablonného bylo totiž pouze 10 km a nebylo jak a proč zabloudit. Někteří chtěli jíst, někteří na pifko a jiní zase spěchali na zámek Lemberk .
Dolní Světlá + Stará hospoda = nepříjemná obsluha, ale vylepšilo se to Béďovým zelením.
Ještě v Mařenicích dobré papání, a deštíkem, jediným na vejletě, jsme popojeli do místa scuku.
Ani jsme nezaregistrovali známé sochy tří svatých u silnice, ještě že máme Wasseka, bude to beton na rajčátku.
Sjeli jsme se včas u nádru v Jablonném v Podještědí, dali posledního Konráda-14°za dvacku, a šup do Brna bez zádrhelu a v plánovaném čase.
 

Nakonec bez vážných zranění jen s několika šrámy, bez kterých není cykloturistika možná, projeli nádherných 200 až 250 km.

Tak zdařec příště, ahoj v Jizerkách...

Králický Sněžník,  2.7. - 6.7.2011

Cykloklub Komín

sobota

neděle

 

Slovensko - Velká Fatra,  13. - 20.8.2011

 

Cykloklub Komín

 

Už před několika lety se mně Karlos opítal, proč jezdíme po Evropě a nejedeme na Slovensko. Neměl jsem tušení kam, protože jsem Slovensko znal pouze v zimě ze sjezdovek. Až jsem se zmínil před Liborem, a ten zareagoval, že ví kam. Na Velkou Fatru. Nejprve jsme to tam jeli na pár dní okouknout a vyzkoušet trasy, také ubytování, než zbuntujeme 40 lidiček.

Rozhodli jsme se, půjde to!

 

Sobota: busem Brno – Černová u Ružomberoku, Penzion „U Šulov“

Už první dojmy z ubytování ve dvou blízkých penzionech byly příjemné, veranda, šumění zahradou protékajícího potůčku, jezírko plné pstruhů /jejich krmení bylo dobrou zábavou/, a hezké společné prostory.

Přesto první den trochu nervozní z obou stran. Nové prostředí, ubytování i v 5 lůžkových pokojích, nedostatek dvoulůžkových, nezvyk nakrmit naráz 40 lidiček. Vše nakonec dobře dopadlo, naši se uskromnili a Laco s Marienkou to zvládli výborně, vařili perfektně!

 

Hrboltová, Hubová, Ružomberok, Biely potok – 35 km, rovinatá

Hned po sundání kol a ubytování nám zvolený „kulturny“ Marťas ohlásil, že v Hubové, je soutěž o nejchutnější guláš! To bylo něco pro nás – okamžitý souhlas.

Takže start a kolem domu Andreje Hlinky vedlejší silničkou kolem Váhu k hotelu Gombáš. Tam nás uvítala hudba českými písničkami, guláš byl a pifko, první setkání s borovičkou, byli jsme atrakcí, tolik cyklistů naráz neviděli.

A zpět do Ružomberoku na obhlídku a zajížďce do Bieleho potoka, kde byla slavnost jiného ražení – soutěž v „Pílenie dreva bruchatkou“ na čas. No a tam nám také znovu připomněli, že slovenští policajti jsou na cyklisty jedoucích „pod vlivem“ velmi přísní, pokuty horentní!

Takže jen jedno pifko pro dva a přes střed R domů. Střed města je pěkný, čistý a pro cyklisty vstřícný, po 17 hod. lze na kole pěší zónu projet, v neděli dokonce bez omezení.

 

Neděle: Biely potok, Liptovská Osada, Revúce, Velký Šturec, Motyčky, Donovaly, Liptovská Osada – 80 km, středně náročná

Předpověď počasí byla moc dobrá, to znamenalo, že můžeme začít likvidovat navržený týdenní itoš – začneme v Donovalech.

Přes Biely Potok po cyklostezce vedle hl.silnice, zvané hradské, po tělese bývalé úzkokolejky do Liptovské Osady, tam mezikus a malebným údolím přes všechny Revúce, Nižnou, Strednou, Vyšnou.

Moc se mně ten úsek líbil, asi také proto, že se moc nestoupalo. Pěkné chaloupky, přehlídka různých rozcestníků ze samorostů…prostě jsme to všechno ještě dobře vnímali, byli jsme plni síly.

Otočka busu ve Vyšné však dala najevo, že idylka končí. Taky jo, krpál na sedlo Velký Šturec /1010 m/, po cestě dost pěšáků, ale kolařů pomálu, nedivím se. Lehký sjezdík do Motyček, odtud kúsok po hradskej a potom podél ní až do Donoval.

Zato Donovaly- lidu a aut fůra, prostě továrna na dovolenou, neosobní, předražené…

Hodně nových hotelů, nepoznal jsem to, taky jsem tu byl naposledy před 40 lety! Brrr!

Tak alespoň vyhlídka, a to tedy pěkná, na konci vleku na louce plné obrovských nádherných bodláků údajně jménem ostropestřec, pak mnoho oveček a rychle pryč.

Sjezdík po asfaltu do už nám známé osvěžovny v Osadě na občerstvení, které jsme si opravdu zasloužili.

Až domů jsme to zvládli po hradské magistrále. Pěkně to dolů fičelo.

 

Pondělí: Hrabovo, Vlkolínec, Čutkovská dolina – 20-30 km, mírně náročná

Zase bylo pěkně, už jsme nemuseli ani organizovat ranní brífinky, stačilo oznámit, že start je normálka v 9:15 hod. a jede se tam a tam…

Takže Vlkolínec.

Vyjeli jsme všichni, úžasný had 40 kolařů, doprava v R (Ružomberku) lehce kolabovala.

Hned od začátku stoupání na Hrabovo ke kabinkové lanovce na Malino Brdo, pod ní mají upravenou cyklosjezdovačku se skokánky pro downhilisty jako ve Špindlu, ale jen jsme se tam krátce mrkli.

Středisko to pěkné, hotýlky u jezera, ale my museli vyhrbit vlastně celou sjezdovku. Proti nám se řítily kolobrndy, někteří to fakt vypalovali. Nevím, co by dělali, kdyby najeli třeba na šutr nebo nerovnost, helma by jim nejenže nepomohla, ale ani bohužel nám.

R zmizel, dostali jsme se na Vlkolínské lúky, a ejhle! Salaš a maringotka ovčáků. Tak nás napadlo, co takhle žinčica?Některé devčice by ji potřebovaly už z prozaitských důvodů. Byla lahodná, chladná a při té hygieně i ½ litru z vyřezávaných kalíšků na zkoušku stačilo. Povídali jsme si s ovčáky. Mají na starosti přes 400 oveček, denně 2x dojení obstarají pouze 3 lidé, psy dělí ty na ovečky a ty na medvědy! Těch je tam spousta, prý jich napočítali 18, měli i setkání s medvědicí s mláďaty. No, naštěstí to dobře dopadlo. Medvědice o ovčáka údajně vůbec nejevila zájem.

Společné foto pro klubového paparazziho u rozcestníku a už opravdu technicky náročný sjezdík do UNESCO dědiny Vlkolínec. V krčmě družba s obsluhou, byl na vojně v UH, mezikus, prohlídka dědiny. Chaloupky, kostelík, zvonice, galerie, muzeum, cintorín, prostě vše jak má být v takové dedine.

Zpět po občerstvení cestami mimo silnici s parádním výhledem na R a jeho lomy a hlavně na Chočské vrchy. Prudký sjezdík do Čutkovské doliny, zkusili jsme „Kolibu u dobrého pastiera“ s haluškami a sýrovými pochoutkami.

Žinčica nepřinesla očekávaný výsledek, kulturny mohl naorganizovat diskošku. Bylo i předtančení, nacvičování polonézy se ujala skvělá tanečnice Alča. Vyvolení předtanečníci si to náramně užívali. Potom později už i ostatní, a to dostatečně!

Libor, tvůrce itošů, měl narozky, takže se zelenilo. Vše nej!

 

Úterý: Lisková, Liptovská Teplá, Bešeňová, Bobrovník, Bukovina, Malatiná, Osádka, Lúčky, R -.70 km, středně náročná

Lúčky – měla to být taková pohodovka s vykoupáním. Cha, cha!

Najeli jsme na vedlejší silničku kolem hlavní železniční tratě Žilina - Košice, viděli na celulozku, tolik uskladněného dřeva na jednom místě se hned tak neuvidí, i z té připravené suroviny pro výrobu byl pěknej kopeček, ba i kopec.

Na rozhodujícím rozcestí buď hned na Lúčky do koupelí nebo opačně, tj. napřed okruh a potom vodní rehabilitace

Většina zvolila to druhé, tak se jelo přes Lázně Bešeňová, tam byla spousta lidiček a aut. Také samozřejmě přecpané bazény, takže nakonec tam vlastně nikdo během celého týdne speciálně nejel.

Tajně přes trať a kolem spodní nádrže k Liptovské Maře. Přehrada je to obrovská, hráz 45 m vysoká a 1225m dlouhá, plocha 21 m2 – prostě malé Slovenské moře.

Chvíli kolem vody a občerstvení s mezikusem a zelnačkou v Bobrovníku na Salaši, protože nás čekal vejšlap Malatinskou dolinou. Cesta byla příjemná, potůček, fůra různých květin, krajina se jen mírně zdvíhala, paráda.

Malatiná – pěkná horská dědinka, setkání s grupou, která jela opačně, samozřejmě v krčmě.

To už jsme se těšili na koupel v Lúčkách, ale nebylo to jednoduché. Hezoučký sjezdík a v dědině Osádka, kde jsme měli odbočit nebyla směrová cedula a tím vlastně všichni zakufrovali, nekteří do Leštiny, jiní dokonce až do Vyšného Kubína, než si to uvědomili. Znamenalo to až 5 km pěkně zpátky do kopce. Padala nespisovná slova. Neexistující odbočovací ceduli jsme reklamovali u tunajších, slíbili, že to řeknou starostovi, no ale nasmáli se, oni to tam přece znají, nééé?…

Po zoubku na sedlo už jen Kúpele Lúčky. Dali jsme 2 hoďky, to opravdu bohatě stačilo. Snažil jsem se o skupinovou slevu bez úspěchu, tak alespoň jsem přesvědčoval pokladní, že jsme všichni důchodci se slevou. I tak to někteří výrazně mladší jedinci psychicky nezvládli a k nedůchodovému věku se zkroušeně přiznali.

Čekali nás tři bazény s různými teplotami. Nejvíce času jsme však stejně strávili bahněním v tom nejteplejším, 36°C teplém.

 

Středa: busem Brestová, dále kolmo Zuberec, Huty, Kvačianská dolina, Liptovská Mara, Bobrovník – 55 km, báječných

Busem přes Dolný Kubín, po cestě pěkné pohledy na Oravský hrad, přes Zuberec do Brestové.

Mysleli jsme si, že nám bude stačit hoďka na prohlídku „Muzea oravské dediny“, ale ouha, bylo toho k vidění tolik, že ani dvojnásobný čas nestačil.

Jako obvykle zvonice, stavení pro různé hospodářské činnosti, mlýnek, škola, domácí zvířata a také domácí plodiny, pro mě coby městského chlapce, dobře, že byly označené… No, bylo toho celkově fůra. Největším zážitkem byl kostelík, v jehož přítmí a chladu hrála na kytaru dívka – nádherná emotivní záležitost!

Vše vyfotografováno, nakoupené ozajstné suvenýry a vyzkoušené pifko v „Krčmě u mlynářky“.

Výměna obutí na cyklo a šup už na kole zpět do Zuberce směr Huty. Asfaltový prudký sjezdík a odbočka do Kvačianské doliny, na kterou jsme se všichni těšili.

Liborovo vyprávění nelhalo. Byl to zážitek. Bajkovačka perfektní, i když některé úseky byly pro komínské cyklotůristy nad síly. Takže radějí zařazeno na milánka, no a co.

Prohlídka vodního mlýnu, kterou nadšenci udržují v původním stavu, dokonce je i plně pracující!

Spočnuli jsme a já přišel jako obvykle o svačinu pro kočičku a oprsklou kozénku. Pod námi hluboké údolí, k vodě skály určitě alespoň 80-ti metrové. Byl čas se najíst, tak jsem to zapíchli v námi již známé Salaši v Bobrovníku.

 

Čtvrtek: Královská – Podsuchá, Smrekovica, Šiprúnská sedla, Hrabovo – 45 km, královských

Stálé počasí dovolilo projet královskou etapu, jak jsme ji nazvali. Nikoliv, jak se obvykle nazývá vždy ta nejdelší, ale pro její obtížnost. Tato měla pouze 45 km, ale krásných!

Tentokrát kolem hradské pouze do Podsuché a odtud výživným dlouhým krpálem na Smrekovicu – vojenskou zotavovnu. Někteří zakufrovali a dojeli k Hotelu Smrekovica, no, co k tomu, nečtou řádně itoš, dobře jim tak!

Řádně jsme si oddychli, čekal nás nejtěžší a nejkrásnější úsek týdenního putování po Velké Fatře.

Po vrstevnici s výhledy na všechny strany, parádní bajkovačka, pěkná viditelnost, krásné louky plné hezkých květinek, dobrá parta, co více si přát!

Ale i týden na kole byl znát. Pádů přibylo, těch odřených loktů a kolen, těch bylo! Byly úsměvné, jen itošák Libor měl opakovaný drsný pád na ještě neuzdravené rameno, bylo to bolestivé, nemohl některé úseky vůbec jet.

Pohledem jsme si připomněli i Martinské hole, kde jsme kdysi lyžovali. Nechtělo se nám dolů, bylo nám tam nahoře moc pěkně…

Projeli kolem hořícího, doutnajícího kmene, který jsme se snažili svými mohutnými mužskými proudy uhasit, ale oheň byl mocnější. Raději jsme tuto událost v údolí oznámili.

Zastavili se na salaši u již známých ovčáků na Vlkolínských Lúkách a dali na rozchodnou žinčicu, o které jsme už věděli, že nic rychlého, špatného neprovede.

 

Pátek: Likavka, Valaská Dubová, Studničná, Komjatná, Švošov, Lubochňa – 40-60 km, klidných

Nahlášen volný den, ať si každý jede kam chce, nebo nákupy, nebo celodenní koupele.

Největší zájem byl o etapu, kterou jsme měli v itoši, a zatím nebyla projeta. Jánošíkova Krčma a Lubochňanská dolina.

Skupinu si vzal pod patronát Péťa ml. Z R směr Dolný Kubín, chvíli po hradské, a už první štace – Hrad Likava. Královský strážní hrad z 14.století byl na kopečku, někteří ten krpál ani jen pohledem psychicky nezvládli a zůstali dole se opalovat. Ti, co ano, byli rádi, líbilo se jim povídání průvodce a prohlídka.

Potom jen pár kiloušů a Valaská Dubová – Jánošíkova krčma. Byla horúčava, takže pifko, které chutnalo. Pozdějším dotazem zjištěno, že Velkopavlovický Kozel. Dokonce i kotlíkový guláš Petrovi st. chutnal!

Jinak to je trochu vymóděný domek, komerce vyhrála, nechť.

S chorálem na rtech: "Hej pijú chlapci pijú v kamenné pivnici, všetsi ludia vravia, že sú to zbojníci."No proč by se to chlapcům nelíbilo v kamenné pivnici?

Projeli kolem Lurdského kamene u kostelíka a vejšlapem na Studničnou. Tam asi poslední výhledy na celotýdenní krajinu VF a sjezdovačka až k Váhu do Lubochně.

Měli jsme štěstí, probíhaly „Lubochnianské rezbárské dni“, pěkné, velice pěkné to měli!

Chlapci se vyfotili s drevenou děvčicou, děfčice zase s dreveným chlapcem, někteří pronikli dále do Lubochňianské doliny a domů.

Laco nachystal přípitek k poslednímu brífinku, tentokrát se nezelenilo, ale borovičkovalo.

Poděkování Lacovi za celotýdenní starost o nás, triko Starobrna, aby věděl co je „nejlepší pivo z celé Moravy“!

Poděkování Liborovi za perfektní itoše, kdy nebylo třeba map, stačilo jen je číst!

A už znovu kulturny zahájil závěrečnou diskošku. Svátečně jsem si také zakóloval…

 

Sobota:

Balení, přesun busem, obídek na Zavadilce, ale problém v Brně. Parkoviště pro ZOO vzhledem k odpolednímu času a pěknému počasí totálně zacpané. A protože byli Tonda a Dana vstřícní při rozdělování ubytování, zaparkovali jsme před jejich domem! Bohužel některým, co neznají Bystrc, to dost dělalo potíže.

 

Týden se vydařil, počasí parádní bez kapky deště, to jsme měli zase štěstí, jako vždy…

 

Zdar a na další cyklodovolené ahoj, třeba v Julkách!

---