2008

 

Před pár týdny jsem nevěděl, přiznám se, kde jsou Jestřebí hory, a nebyl jsem zdaleka sám.

Při rozhodování, kam na pravidelný třídeňák, v plánu byly Krkonoše, nás Milan zvaný Kocúr přesvědčil, abychom to zkusili tam, že to stojí za to. Už vím a víme, stálo to za to!

K Rozkoši jsme přijeli bez problémů, frk přes město Českou Skalici a hned Staré bělidlo, Babička s děckama, Viktoriin splav, kde Jurko předvel bláznivou Viktorku, nezbytná fota Wasseka a mezikus v Panském hostinci.

Pak už rozdělení pelotonu na „Elite“, kterým se zdála trasa 30 km dle itoše krátká a na pomalejší kochálisty.

Pěkným údolím Úpy jsme se dostali do Havlovic a výletní hospody U lávky,

Krakonoš 12°za 12 kaček, neuvěřitelné, tak jsme jich pár okusili. Ale kvůli tomuto nadpozemskému úkazu nedostali Havlovice cenu nejlepší vesnice roku. Čistá dědina, nádherné sportovní středisko, pěkné hospůdky, dalo by se tam bejt!.

Pak už jen dojezd do autokempu Radeč za Úpicí, kde nás čekala sprcha a řízek.

A večer kultura – narozky Marťas kulaté a Jurko půlkulaté a děvčice pod vedením Blánš

vytvořili taneční skupinu, nastudovali kulturní program, který se skládal výhradně z kankánu…., dle očitých svědků to prý byla nádhera!

Nekulturní část zájezdníků však dala přednost sledování fotbalu Francie-Nizozemsko (taky stál za to), a tak tu kulturní událost r.2008 profotbalovala.

Na sobotu jak obvykle byl itoš nabitý. Nakonec jsme zjistili, že ho ani nelze splnit.

Plánovaný Adršpach jsme nezvládli!

Kopce z počátku byly krutější než jsme si mysleli a také neznalost místa se projevila.

Avšak, našli jsme pozoruhodnou chatu Čepelku, ti mladší, co si pamatují vojnu se vyfotili s vojenskou technikou u sádrové busty Klémy s helmou.

Bohužel tam na „památku“ zůstal Liborův solidní foťák.

Na sjezdu do Radvanic zase jeden člen skupiny kamikadze fofroval v neznámém terénu více než třeba a byl rád, že se po hrůzostrašném kotrmelci i s kolem zvedl zdráv.

Ale v Janovicích jsme se zasekli. Dědinská hospoda nezvládla nápor, čekací doba na mináž byla tak dlouhá, že jsme museli itoš přehodnotit a zkrátit. A dobře jsme udělali. Prošli jsme teplickým skalním městem s koly na ramenou, dali jsme si sice co proto, ale moc pěkný…V úzkém profilu skal se nám nezdálo ovzduší, byl všude přítomen asi sirovodík ??! ve velké koncentraci. Ani Marťas to nedokázal vysvětlit…

Trochu strachu z volně se pasoucího stáda koňů, někteří i slezli z kola, ale raději hned nasedli, když jim koňové začali okusoval pláště. Pod tímto vlivem některá děvčata do kopce dokonce předjela Marťasa, ten se divil! Holt, musí přidat.

Nepřesvědčil jsem partiju na mezikus v pěkném prostředí zámku ve Skále, byl potom jen rychlý na pankejtu ve Stárkově – hrozná nehezká díra.

A tak jsme přijeli na kuře o hodinu později. Hanička, jak jí říkali důvěrně někteří členové, se

ale vůbec nezlobila, a tak díky Marťasovi a Jurkovi jsme měli všichni teplou stravu.

Večer znovu oslavy, přípitek šampáněm, trochu taneček, ani fotbal nebyl, byla únava.

Neděle – nejhezčí etapa.

Danka nás vyvezla jako vždy z Úpice bravurně a správně, ale s těma krpálama nemohla udělat nic. Kluci Toňajs a Jurko nám ukázali „svou lípu“ a předvedli, jak pod ní v sobotu „unaveni“ usnuli. Tak už i v Jestřebkách máme Lípu-záchranářku.

Abychom naplnili itoš, museli jsme vyhrnout na Čepelku co nejdříve. Za půldruhé hoďky už jsme se doplňovali tekutinama-teda pifkama a chutnýma bramboráčkama.

Dále Žaltman a rozhledna, moc pěknej výhled, na ty jsem vysazenej, po hřebeni na Odolov a U Lotranda posezení v zajímavé hospodě, kde prý pobýval největší vlkodav v ČR!  

Potom úbočím s výhledy Bohdašín, Červený Kostelec, Špinka, Řešetova Lhota, Studnice a bus u Rozkoše. To mně poradil tunajší Honza Motal, pouze z mapy bych to nepostřehl. Díky mu za rady a celkové posouzení itoše.

Mimořádně včas jsme se všichni k busu sjeli a rychle domů, abychom stihli fotbal našich s Turkama, no hrůza, ale to už je jiná kapitola…   

Tedy kilometrů nic moc – 40 – 65 – 50, byli opravdu moc pěkné, někdy i náročné, chvílemi jsme jeli po stopách bikového závodu „Apache“, musí to být nářez v tomto terénu 103 km a 2500 m převýšení!

Zájezd se musel líbit, každý se zařadil do skupiny podle výkonnosti a nálady, proběhl bez

zranění a negativních momentů.

Jen Čivava odmítl jezdit s kochálisty, rozhodl se zařadit mezi Elite, avšak jeho: druhé pivo už nééé, za 3 min.start! – no, trochu narazil!! Moc to kluci nebrali.

I ta hrozivá předpověď počasí se nekonala, jen pár kapek, ale mohlo být trochu tepleji.

Dobrý - A tak Krkonoše budou jindy!

A bude tam i Krakonoš za 12 kaček?

 

Osm účastníků cyklozájezdu už v Bernských Alpách bylo, vždy s CK MIKE, a vždy v Uetendorfu, v bunkru. Ti z cykloklubu Komín před 10 lety. A na základě pěkných vzpomínek se podařilo přesvědčit ostatní a uskutečnit letošní cykloklubovou dovolenou právě tam, za kopcama, za výhledama, za příjemnou únavou...

I když etapy byly obdobné , rádi jsme si je znovu připomněli.

Proti jiným létům se podařilo prosadit zvýšený „příděl“ piva, na jeden den připadala jedna bečka, což se jevilo zpočátku dostačující. Na hranicích však trochu strach, aby na ně celníci nepřišli a nedej bože, nezabavili! Částečný nedostatek ke konci nahrazovali řidiči plecháčama, které však po etapách u srazů byly neskutečně dobré!                  

Po náročné 16-ti hodinové jízdě jsme se rychle ubytovali a projeli okolí, abychom, jak řekli šéfové Michal a Pepa, věděli kde jsme.

Při vybalování Toňajs zjistil nechtěnou výměnu cyklooblečení, které si vzal sebou. Celý výlet potom musel jezdit ve vypůjčených kalhotách od Fanouška. Fana (M) - Toňajs (XXL), to k sobě moc nejde, a také mu ke konci už povolovaly na mnoha místech švy!!!

Bunkr perfektní, vše v nerezu, čisto, jen sprchy nebyly bohužel společné. A to vše bez oken!

Seznamovací etapa znamenala projet Uetendorf, Thun, Thunské ózero,   

a hned jsme také využili možnosti volného vstupu na koupaliště v nádherném prostředí a s výhledy na velikány, kam budeme mít namířeno další dny. Paní v pokladně se velmi rychle naučila říkat česky „listeček“, což byla potvrzenka vstupu. Lehkých 25 km.

A kuchaři nastavili vysoko laťku. K večeři uzené s bramborami – fantazie.

Laťku drželi vysoko celý týden, pomazánky i na vejlety, řízek se salátem… Prostě mňam, mňam.

Po večeři pravidelný Pepův brífink, na kterém jsme se na základě průzkumu předpovědi počasí dozvěděli průběh zítřejší etapy, časový harmonogram a někdy i krutou pravdu o nelidském brzkém dovolenkovém vstávání. Michal se jen po očku pásl na naší beznaději a obvykle jen dodal, že jde přece jen o lehkou a pohodovou etapu, cha, cha...

Další den to začlo. Vyhlídková etapa a podle Pepy to měla být Etapa pravdy, která by rozdělila účastníky podle cyklistických kvalit. A byla. Od jezera krpály na Sigriswil, Justistal, první seznámení s alpskými tunely, Beatenberg, Interlaken  a zpět kolem jižní strany jezera na koupák, jak jinak!Ale nádherné výhledy na jezero a samozřejmě na zasněžené třítisícovky.

Zvláštností před 10 lety byly koleje vedoucí do skal s vraty, tentokrát však již zabetonované.

Tuto etapu však nazýváme také etapou Karlů, protože se jim podařilo zlikvidovat pláště svých strojů. Rány to byly ukrutné!! Podařilo se to však spravit. Naštěstí. Slušných 85 km.

Další den snad výhledově nejhezčí etapa – Ledovcová na Grosse Scheidegg!

Už vstávání před šestou bylo náročné, výjezd na GS do 1962m ještě náročnější.

Ale pohled na čtyřtisícovky Eiger, Mönch a Jungfrau za to stál.

Stoupání už definitivně rozdělilo peloton na výkonnostní skupiny A,B,C, které vlastně takto zůstalo po celou dobu zájezdu. Jen dva ptáčci – Fana Holub a Ludva Brabec byli nerozlučitelnou dvojicí a střídali dle uvážení členství ve skupině A nebo B.

Obdiv zaslouží Emilio, který se držel v Áčku mezi silničáři na bajku s drapákama.

Po cestě jsem se neopomněli ovlažit točeným švýcarským pivem ve Schwarzwald-Alpu.

Po užasném stoupání i úžasný sjezd přes Grindelwald, kde se po několik let účastníci zastavují u Koloniálu na lahváče a na zítce před vchodem popíjejí při pohledech na majestátní tři zmíněné vrcholy. Tentokrát však veškeré pivo vychlemtala skupina A, na další se nedostalo….A tak jsme se těšili….

Závěr etapy končil u Trümmelského vodopádu, kdo je šel projít, nelitoval. Obrovské  množství vody 20.000 litrů/sec padá vnitřkem skály do dvousetmetrové hloubky.

Náročných 55 km.

Tzv. Norská etapa, údajně pohodová, Kandersteg a údolím Gasterntalem s divokou vodou vzhůru do Seldenu pod ledovec Kanderfirn. Nádherné louky plné Enciánu a jiných alpských květin. Někteří silní jedinci vyšlapali už peškom až k němu, což znamenalo další 2 hodinky tvrdého stoupání. Pomalých a časově nenáročných 65 km.

Mléčná etapa, znovu nazvaná pohodová a hlavně odpočinková vzhledem k následující královské etapě vejletu, byla nejtěžší díky dlouhému a velkému stoupání na Rüti a Guggisberg až do 1590 m, místy 12 až 14% a vedru a dusnu, které se na zpáteční cestě změnilo v průtrž mračen s kroupami. Naštěstí se nám podařilo poschovávat po usedlostech na cestě.

Stoupání roztrhalo peloton, takže Pepa coby vedoucí byl předjet skupinou, která neznala další směr trasy. Jeden z nich situaci nezvládl a byl na nás všechny sprostý a neslušně nás nazval. Snad si už uvědomil, že tím nazvaným je vlastně on sám. Když neznáš trať, vedoucího nepředjížděj!

No a mléčná proto, že na nejvýše položené chatě bylo možno zakoupit čerstvě nadojené mléko. Někteří zkusili, pochvalovali si, a k všeobecnému překvapení se nic „rychlého“po pozření nestalo. Po cestě plno dobytka, jedna koza se bude psychicky léčit, je zvyklá na zvonec, o který ji připravil Mišutek. Po cestě byla také fůra borůvek, tak jsme si i odpočali od šlapání.

Domácí zvířectvo očividně netrpělo tak jak na Ukrajině nebo v Rumunsku, takže Blanka a Markéta byly spokojené. Neumělo však česky, pouze kočky reagovaly na mezinárodní či-či.

Skupinu C obvykle uzavírala zvláštní skupinka. Jiřinka, dlouhovlasá rusovláska v cyklohelmě a rukavicích, vždy perfektně upravená a za ní její Milda tlačící obě kola. Krutých 70 km.

Příprava na nejdelší etapu začala už u bobulářů, jak jsme silničáře skupiny A nazývali, ve 3 hod. ráno. Mazání, bobule, iontovky….

Zato pokoj č.1 a č.6 se promazával jinak. Někteří dokonce přespali v jídelně po diskuzi s kuchaři o jídelníčku na celý týden..

Na jedničce byl denně plánován mejdan, čili mejdlo. Ale ukázalo se, že děvčice jsou tak znavené…..nakonec si nikdo nic nepamatoval.

Paparazzi č.1 Vašík po večerech místo intenzivní konzumace piva zpracovával fotomateriál z etapy – hodnej.

A očekávaná Královská etapa začínající v Innertkirchenu. Pouze 11 členů se rozhodlo přejet na kole všechny 3 passy. Ostatní vyjeli busem na Grimselpass a tam se rozdělili na skupiny B a C, zdolající buď jen Furku nebo i Susten.

Počasí přálo, chvílemi od sálajícího slunka pomohly i mraky, odpoledne nepršelo jako obvykle, takže jsme zhodnotili tuto etapu na pohodovou. Mluvím však za skupinu C, kterého jsem byl členem. Ale i ostatní se vyznamenali, na sraz k busu přijeli včas, takže jsme všichni

byli pochváleni šéfama s tím, že se to tedy opravdu často nestává!

Údajně byl Susten tak jednoduchý, že ho projela i „děvčica od nádobí“, jak to zhodnotil Michal, což byla ovšem Jarmila, která pomáhala kuchařům, dobrá cyklistka.

Při sjezdu z Grimslu pozastavilo provoz na půl hodiny několik desítek krav s obrovskými vemeny, které byly hnány z pastvy domů po silnici. Po cestě intenzivně olizovaly hlavně čekající motorkáře a tak jsem si s úsměvem vzpomněl na Mládka, Jožina a Pražáky…

Úžasná byla také lanovka u Guttanenu se 70% stoupáním.

Sviště jsme jen slyšeli, in natura je viděli jen někteří v kotcích na Grimslu. Zato však obrovského orla (druh si netroufám označit), který létal těsně nad námi. S úzkostí jsem hledal očima Čivavu, protože z nás váží nejméně, a už se o něj pokoušel orel francouzký, tehdy skalní, v Provence. Ani tak známý bernardýn – zachránce se soudkem se nezjevil. To byla opravdu škoda. 

Stačí pár údajů toho dne: snídaně byla v 5.15 hod., Grimsel 2165m, Furka 2431m, Susten 2259m, Áčkaři-130 km, Béčkaři-100 km, Céčkaři-70 km, o nastoupaných kilometrech ani nemluvím !

Druhý den , 1.8., Švýcarský svátek, Bernská etapa, údajně rovinatá jako odměna za perfektně zdolanou královskou. Ale to už nikdo nevěřil. A měl pravdu. Ale proti těm minulým to bylo opravdu jen „mírně zvlněné“ přes Gerzelsee a Belp.

Procházka slavnostně vyzdobeným Bernem s hudebními skupinami, trénujícími na večerní produkci. Nezbytné focení, pár příhod a zhodnocení mužské i ženské části účastníků, že Švýcarky opravdu nejsou hezké a navíc nemají ani šmrnc.

Zkusili jsme se projet na kolech poháněných bateriemi s 50% zvýšením výkonu – dobrý a byla sranda.

Zdenál zase zastavil dopravu na křižovatce, když hledal uprostřed ní vhodné místo na focení, a za ním zastavila tiše jedoucí šalina a trolejbus. Vyčkaly v klidu, až Zdenál dofotí a pokračovaly ….i když s trochu překvapenými a udivenými řidiči.  

A zpátky – poprvé a naposledy zcela rovina po cyklostezce mimo silnice!.

Takže celkem klidná etapa - 65 km.

A večer pozvání starosty městečka na oslavu státního svátku - výročí založení Švýcarska.

Konalo se ve velkém stanu v areálu koupaliště, proslovy, večeře, pivo, víno, taneček.

Dá se říci, že jsme v něm kralovali. Parket byl plný účastníků zájezdu, Švýcaři se bavili pouze pohledy a brzo vyklidili bojiště a odcházeli domů. K polostriptýzu Čivavy tentokrát nedošlo, ale zato okouzlil tunajší děvy při tanci tak, že se to jejich chlapcům moc nelíbilo.

Bylo to od zastupitelů pěkné, pozvání na takové akce není pravidlem a nedostane ho každý cizinec. Svátek jsme však oslavili výrazně intenzivněji a déle než Švýcaři.

Paparazzi č.2 kuchař Libor vše natočil, tak se na to mrkneme na cykloschůzce.

Pozdější nástup do regálů měl za následek pozdní snídani a individuální program jednotlivců a skupin. Byla plánována Jezerní etapa nad Uetendorf, ale valná většina dala přednost nákupům, projetí kolem Thunského jezera, nebo jen do Thunu, někteří si šli ještě naposledy zaplavat pod velikány.

Jen víme, že Milan, zvaný Kocúr, koupil pro svého milovaného kocoura Prdíka sýr, prý ho má rád. Nákupnímy artikly byly sýry, čokoláda, víno, a spešlšvýcarské zvonečky.

Takže „céčkaři“ celkem cca 450 nádherných obtížných nezapomenutelných km.

Žádná těžká zranění, pouze 3 „dětské“ pády s lehkými odřeninami – Jurko na bláátííčku, Irča si včas nevypnula SPD a Ivča nepřekonala sjezdofobii před najíždějícím motorkářem.

Jinak jsme se shodli, že autaři byli k nám cyklistům velmi ohleduplní za každých okolností.

A ostatní nečlenové slovutného cykloklubu fantasticky do kolektivu zapadli. A celý zájezd bez velkých problémů, takže paráda!.

Pak jen balení, evakuace a rajony přidělené veliteli. Ještě pozor na příbory, ztrácely se těsně před odevzdáváním.

A loučení s panem Linkem, Čechošvýcarem, který to všechno organizuje a který se o nás po celou dobu staral a věnoval se nám. Díky.

Po cestě jsme komentovali výsledky soutěže v konzumaci piv. Toňajs za ck byl na bedně!

Ještě před Brnem jsme mohli poslední CHF utratit za cetky, nabízené milými Brazilčankami nebo Italkami, národnost jsme nepoznali.

Tentokrát už po cca 14 hod výsadek na Velodromu v Brně.

Jeden z nejhezčích zájezdů skončil!

Michal a Pepa si zaslouží poděkování za vynikající organizaci zájezdu a za velkou starostlivost o jeho účastníky.

Vřelé díky! Takže už jen vzpomínky u Wassekova rajčátka.