2019

19.-23.6. 2018 - Slovensko, Levočská dolina, CK Komín

Nejprve trochu historie. Několik let jsme koketovali s možností jet do Levočské doliny a projet si Levočské hory a navštívit při té příležitosti Slovenský ráj. Dokonce jsem byl ve spojení s CK Zavatour, se kterou jsme měli vztahy už předtím a jezdili s nimi do Itálie lyžovat hlavně na Sella Rondu. Už v roce 2015 to vypadalo nadějně. Ale vždy do toho přišli jiné nápady kam jet a tak se tato destinace odsouvala. Potom jsme párkrát jeli s „naším Milanem – cyklistou“ a to rozhodlo. Domluva s Rudou Labusem o tom, jestli nás proveze svým rodným krajem byla rychlá. Souhlas a už jen domlouvání s šéfkem Autokempu Levoča panem Ernestem Rusnákem, které také trvalo dva roky. Nakonec se to povedlo až letos. A dobrý…

Středa 19.6.: Nakládka, přesun, Levoča

Nakládka v pohodě, jen těch „éček“ bylo hodně a muselo se taktizovat kam které naložit. A pozor – bude hůř jak stárnem! Aby nebyl nakonec Milan, jak říká, na mrtvicu! Cesta také v pohodě, jen 2x na pifko a WC. Horší to bylo při dojezdu. Už v areálu Autokempu nás z busu nepustila parádní průtrž mračen. Půl hodinky jsme se dívali přes okno na náš čtyřdenní domov. Potom rychlé ubytování a příprava kol na vejlet do Levoči. Ubytování sparťánské, tak jak bylo avizováno, chatky byly dvojího druhu, takže některá děvčata si je prohodila, aby nemusela lézt nahoru na lůžko, jinak bez problémů. Jídelna velká, musela být kdysi krásná, hospoda vedle, takže nesnídavci pifkovali. Snídaně rozmanité, i svačinky se daly připravit. Večeře chutné, pokud měl někdo málo, mohl si i přidat!

A šup po cyklostezce z kempu do Levoče. Ruda nás překvapil – na toto putování si půjčil také „éčko“! Projeli jsme impozantní Košickou bránou, projeli jsme město durch a ukázal nám vše podstatné  vč. hospod, kostelů – hlavně kostel sv. Jakuba, kde je nejvyšší dřevěný oltář vysoký přes 18 m, a soch, třeba L. Štůra a jiných zajímavostí – třeba pranýř, momentálně neobvykle prázdný, coby místo pro nezbedné ženštiny! Všude pifko Šariš, ale i spišská borovička, nevadí, má se pít to, co je v tom kterém kraji zvykem. Vedle hotelu zaujal svým názvem penzion KISKA, ale tunajší nám zvěstovali, že to není pana prezidenta, ale „jen“ rodinný, snad bratra. Projížďka kolem celých hradeb, společné foto a ukázka hospůdky, kde se budeme po vejletech scházet – Na hrádbách. Levoča – pěkná Levoča.

Čtvrtek 20.6.: Levočská dolina, Spišské podhradí, Spišský hrad

Hned po výjezdu to začalo. 7 km do kopce, obec Závada, prohlédli jsme si opravený domeček č. 39, kde pobýval i Ruda a bydlela mamka. Čekala nás drsná bajkovačka, v dědině, snad to byly Repaše, nám dokonce babka holí ukazovala směr, kudy máme dále pokračovat. Regulovčík jak má být. Měla to nastudované po skupině A, která se dostala před nás a měla stejné problémy. Pavĺany, Lúčka, Jablonov a už v Podhradské kotlině Spiš. Spišské podhradí, ale napřed Spišský salaš, většina dala natěšeně halušky, zaznamenal jsem dokonce prezidentskou vyhlídku na Spišský hrad, ani jsme o ní nevěděli. A šup se mrknout na Spišský Jeruzalem, Kapitulu s krásným výhledem na Spišský hrad, tedy čekal nás pěkný krpál. Ruda udal směr k hradu pro „éčka“, sám však jel s ostatními po boční cestě, která nebyla tak příkrá. Potkali jsme se na nádvoří, velikém nádvoří, foto s p.Hladíkem, se kterým jel Ruda Závod míru. Zpět ke kempu jsme jeli společně s Rudou, zastavili v Baldovci u minerálního pramene stejného jména, načepovali a hlavně řádně napili, prý má jakýsi blahodárný účinek pro chlapy, prostě na baldu, ale tomu už nerozumím. Účinek se během pobytu zatím neprojevil! 

Nemešany, Klčov, Spišský Hrhov, a dalších posledních cca 7 km v dešti, moc to nevadilo, do již zmíněné hospůdky jsme v pohodě dojeli a borovičkou zaháněli chlad a vlhko, dařilo se to!

Pátek 21.6.: A: Olšavická planina, B: Závada, Uloža, Mariánská hora

Ruda ohlásil, že si bere na starost skupinu A a protáhne je po vrších a já si vezmu na starost skupinu B. S cyklistickým kamarádem z bydliště je opravdu protáhl, Brinky, Javorinka, Památník SNP, Vinná, Kozí hrb –- úžasné, krásné výhledy. Takové, co jsme vlastně viděli v TV – cyklotoulkách a co nás pro vejlet nažhavilo.

Nám béčkařům sice naznačil, kudy bychom měli jet, dyť je to přece jednoduchý, nahoru ze Závady kolem vleků na vršek,… ale opak byl pravdou. Jednoduché to tedy nebylo. Ze Závady byly k dispozici čtyři možnosti výjezdu. Samozřejmě správnou jsme nechytli, ale bajkovačka za to stála. Po cestě i blátíčko, v jedné kaluži se nám ztratil Jurko, první moment jeho počínání nebyl na zasmání, kolo ho v kaluži totálně pokrylo. Ale když se zvedl z kaluže bez újmy na zdraví, situace nakonec byla docela úsměvná. Při tom eskamotérství píchl a tak v dědině (Vyšné nebo Nižné/Repaše) u křižovatky začal opravovat s klubovým servismanem. Ale měli jsme štěstí! Díky tomu jsme se zdrželi a ejhle, přijela pojízdná prodejna – a bylo studené pifko! Nechali jsme tunajší nakoupit a nechtěnou přestávku vyplnili pitím žlutavé tekutiny (snad pivem?).

Čekala nás Olšavica, Uloža, po ĆTZ, ZTZ na Kuty a po MTZ na Mariánkou horu, kterou jsme si vyhlídli už v Levoči. Bylo to poslední místo denního itoše, s moc pěkným výhledem na město a Bazilikou Panny Marie s místem, kde kázal v roce 1995 papež Jan Pavel II.

A najednou mrak, velký a tmavý. Takže sjezdíkový frkot kam, uhádli jste…

Skupiny A a B se setkali, jak jinak než v hospůdce na hradbách. Rozdíl byl jen v tom, že A nestihlo dojet před hodně silným deštěm. Pravda, vlastně denně nás kolem 4 hod. odpoledne vždy zastihl deštík, někdy i výrazný. Zvykli jsme si a podle toho upřesňovali odpolední program.

Sobota 22.6.: Slovenký ráj.

Pan Ernest, vedoucí kempu, se s námi rozdělil o své poznatky z prohlídky Slovenskeho raja. Nebezpečí, které na nás čeká, čekání před výstupy na žebříky, a hlavně mít pořádné zavřené boty s vibramy. V žádném případě sandály. To bylo doporučení. Ale i tak jich pár bylo! Ale jen Jurko sa zošmikol a spadl zhruba ze dvou metrové výšky do tůně s vodou, tedy naštěstí s vodou, protože být tam šutry, tak nevím, nevím... Celý zmáchaný vylezl, ale celý den mu už nebylo moc dobře, nedivím se. Pravdou je, že po některých žebřících to byla dost holomajzna, solidní expozice. A klouzalo to. Nakonec jsme to všichni zvládli, i děfčice, hlavně Aluška, co se báli dopředu, mající strach z výšek. Pár úseků však bylo moc hezkých, stálo to za to. Budu si pamatovat určitě dlouho Misový a Okienkový vodopád. Ještě trochu místopisu: Šli jsme roklinou Suchá Belá, nástup od Hrabušic a Podleskem. Nahoru to bylo 450 m převýšení, stačilo to. Nahoře svačinka a dolů peškom, a to se přiznám, celkem nezáživné, pár výhledů, jen bylo nutno dávat pozor na cyklisty na propůjčených strojích v děsivém technickém stavu.

Bus už čekal a jako vždy v této době sestupu pěknej slejvák. Ruda s námi ne-raj-oval, navštívil si známé v rodišti. Tentokrát bez „hradeb“, navštívili hospůdku pod kempem, jo, jméno jsem zapomněl.

Neděle 23.6.: Kežmarok, Vrbov, přesun, Brno

Ruda přislíbil, že nás proveze krásnými výhledy a dlouhým sjezdíkem do Kežmaroku. Tak se také stalo, pravda, moc to neoznamoval, že začátek bude výrazně do kopce. No, muselo to být, když jsme chtěli jet dlouho dolů…

Takže ještě před Závadou, před ski–centrem odbočka doleva na Sedlo pod Křížovým vrchem se sochou sv. Huberta – krpál dobře 7 km, ale stálo to za to. Návštěva prezidentské chaty, bez návštěvy, protože jsem bohužel zapomněl klíče doma a odtamtud výhledy až na Mariánskou horu nad Levočou.

De facto to bylo rozloučení v Levočou, dále už jsme neměli šanci. Trocha nostalgie a mírně s kopce snad 20 km. Ještě Ĺubica s bývalým tankodromem, což bylo na tragickém stavu silnic poznat. Kežmarok nás uvítal, objeli jsme základní stavby, líbila se zvláštní stavba Nového evangelického kostela, nejstarší ulice Starý trh, Kežmarský hrad a nasáčkovali se na pifko na náměstí uprostřed parku. Je pravdou, že cca polovina již na kole nejela, a v busu se přemístili do termálních lázní ve Vrbové. Ti si lázně fakt pochvalovali, teplota vyvěrající vody byla až 59°, bazény s vodou měli teplotu 36-38°C.

Ostatní po cyklostezce ZTZ do Vrbova, kde byl také scuk u busu. Trochu déle to trvalo, neboť někteří si časově špatně naplánovali cestu a navíc se chtěli ještě nabóchat na cestu domů. Potom už jen nakládka a směr Brno.

Šupito presto domů, po cestě ještě poslední pohled na Vysoké Tatry a šmitec! Milan nás dopravil bezpečně domů jako vždy, díky.

Poděkování Rudovi za moc krásné spišské dny, Milanovi za bezpečné přesuny, panu Ernestovi za mapové a ostatní infomateriály, které spoluvytvářel.

Lupre – cestopisek, s přispěním fotografů Petra, Marcelky, Marťase a klubového paparazziho Wasseka.

6.-15.9. 2019 - ALPE ADRIA, CK Pohoda/CK Poznání/

Ciclovia Alpe/Adria radweg

Už první informace z časopisu Cykloturistika - Dovolená na kole, dala jasnou odpověď – zkusíme to. Ovšem tentokrát byla příprava vejletu hodně obtížná. Smlouva s CK Pohoda, která má sídlo v Českých Budějicích, byla podepsána pro 31 účastníků. Tento počet se během přípravy několikrát měnil, ale nakonec se měnil jen seznam účastníků, 31 lidiček vystartovalo. Ještě jedna poznámka, místo startu měly být České Budějice, v sídle CK. Jak se tam přemístit? Vlak nám ČD s koly neodsouhlasila kvůli výluce, situace začala být kritická. Nakonec vše dopadlo výborně, protože se podařilo přesvědčit šéfa cestovky, aby se pro nás v Brně před výjezdem z republiky zastavila a naložila.

Autobusový terminál před Grandem  – kapitola sama pro sebe. Po rekonstrukci opravdu pěkné prostředí. Ještě o půlnoci migrovali na refýži stovky cestujících z oranžových a zelených busů. WC však nepremávalo už od 22 hod. Takže jak za starých časů, defčice vlevo od kontyšů, kluci vpravo. Terminál smrděl! Konečné hodnocení úprav takto silně ovlivnil. Náš bus s přívěsem se nemohl na stanoviště ani prosoukat. Příjezd opožděný, výjezd v 01.15 hod., takže vlastně již v sobotu.

1/2 den: Brno - Salzburg – St.Johann in Pongau, hotel Bruckenwirt, 35 km

Noc v pohodě, jídla z domu bylo dosti, i tekutin různých volume také. Jedna zastávka na hygienu, nebyl však WC papír, na Rakousko celkem  nepochopitelná situace…

První výsadek byl naplánován před Salzburkem na parkovišti. Pršelo, lilo. Členové CKK se moc dlouho nerozhodovali. Do deště nevyjedeme. Takže si kola vytáhli pouze nekomíňáci. Na déšť byli výrazně dobře připraveni. Pohled na 6 kousků v celogumových oblečcích, prostě cyklističtí potapěči, vyvolával úsměv, ale jeli! A s nimi musel i vedoucí Lukáš, smutný, z toho marastu. Musí, je to jeho povinnost.

Takže o průjezd Salzburkem jsme přišli a projeli k dohodnutému dalšímu výsadku – parkoviště pod hradem Hohenwerfen. Uvítalo nás pár kapek a to už jsme se domluvili, že to zkusíme. Navíc chytré mobily oznamovaly, že by to mohlo do prvního bydlení vyjít. Ale stejně nevyjeli všichni. Asi desítka lidiček se rozhodla, že kvůli cca 20 km nebude sundávat kola. No tak vidíte, jak jsme zpohodlněli. Vyjeli jsme, krpálem na hrad, tam pokladna, a ani Lucce-vídeň se nepodařila prosadit sleva…prosím, prosím, jen na nádvoří. 7 E jsme dát nechtěli, takže o pohled z nádvoří na druhou stranu hradu jsme přišli. Stezka kolem řeky Salzach pěkná, krásná a nám již známá šedá barva vody z vápencových Alp, průjezd Werfenem a Bischofshofenem s vyhlídkou na mamutí skokanské můstky, trochu hledání hotelu, ale dobrý. Hotel veliký, čtyřhvězdičkový, naše trojice měla k dispozici dokonce celý apartmán. Dojídačka řízečků z domova a rychle do pelechu po noční jízdě busem. Druhý den má pršet! Uvidíme.

3 den: St. Johann in Pongau – Mallnitz, hotel Eggerhof, 55 km

Ráno nepršelo, ale kosa jak sviňa, ale jde to. Dojíždíme k Liechtensteinklamm,  soutězce, o které víme, že je zavřená, ale alespoň přístupný kilometřík jdeme kaňonem kolem pěkné rokliny, až nám dále cedule říká NE. I ten jeden kilouš stál zato. Takže společné foto, jedeme dál a čekáme kdy začne dle předpovědi pršet. Ještě vodní nádrž Swarzoch Kraftwerk bez deště, jedeme vlastně úbočím pěkného údolí Gasteiner Tal, selská stavení, kravičky, ovečky, dobrý. V Dorfgasteinu nacházíme teplé vřídlo 41.7°C, ohříváme zmrzlé ruce a lije!! Hrozná předpověď se vyplnila. A tunely, dlouhé i krátké, mezi cyklisty a auty jen zábradlí, hluk v nich je obrovský a nepříjemný. Dlouhý tunel 1,5 km u středověkého hradu Klammstein si budu pamatovat!

Čeká nás ještě hodně kiloušů v tom počasí. Nemá cenu čekat, na různé Gasteiny nebudu rád vzpomínat. Navíc nás čeká kruťárna do kopce v Bad Gasteinu. Přesto se zastavujeme a s obdivem zříme na třístupňový vodopád, který měří 54 m a padá středem města. Moc hezká záležitost, ještě by to chtělo lepší počasí…Ale to není vše, my musíme vyhrnout ještě nahoru do nejvyššího bodu našeho putování -1200 mnm, až do Bocksteinu k vlaku, který nás proveze tunelem dlouhým 8371 m do Mallnitzu. Byli jsme totálně durch mokří. Už i čekárna nás trochu rozehřála, rychle jsme zjistili situaci a frk do vlaku. Za půl hodinky poté jsme byli v hotelu. Byl připraven. Topí se, suší se, paráda. Ráno byly suché i cyklobotky. Dostali jsme ale pěkně zabrat!

4.den: Mallnitz – Villach, hotel Globo Plaza, 98 km

Ranní výhled nad hotel nevěstí nic dobrého. Vrcholky jsou pod sněhem, a to dost výrazně. Takže zima, i když neprší a hlavně chvílemi svítí i sluníčko. Ale protože sjíždíme serpentinami do údolí, cca 7 km, chce to vzít na sebe vše co máme! Těch pár km se zatáčkami stačí zmrzlým prstům, že nelze brzdit. Z Obervellachu už pěkně po rovince, na sluníčku, jsme v údolí Moll Tal. Dokonce lavička u řeky s pohledy na vrcholky horstva, které máme za sebou, samozřejmě svačinka s pifkem. Nakonec jsme se zastavili všichni na mostě, kde bylo možné sedět a nahřívat se a postupně se obnažovat. I na posezení u stavení mezi kukuřicí došlo. Ve Spitallu an der Drau čekal bus, aby pifko a svačinka byla jak má být. Dostali jsme nápad se podívat na Milstatter See nad městem. Pěkný minnivýlet před další cestou. Jezero – no prostě jezero… Někteří si ho celé objeli, pěkné. Přes Spittal nás cyklostezka kolem Drávy-Drauragweg zavedla až do Villachu. Musíme se přiznat, závěr od Spittalu kolem řeky trochu nuda, stále stejné a stovečka byla cítit, prdélka bolela. Hotel to byl obrovský, už jsme se ani všichni večer neviděli.

Nechali jsme si od děfčic na recepci označit, kde je dobrá a ne nejdražší restaurace, večeře parádní. A bylo i dost čepovaných, a ku podivu dobrých pif. Moc pěkná procházka ozářeným městem, dobře se usínalo…

5.den: Villach – Tarvisio, hotel Haberl, 50 km

Z Villachu proti proudu řeky Gail a už sluníčko od rána jak má být, krátké rukávy, pohoda. K přestávkám byla pěkná místa. Dokonce jsme využili toho, že bus bude v určenou dobu stát v Arnoldsteinu, a tak svačinka se studeným pifkem z busu, nemělo to chybu.

A čekalo nás stoupání k italským hranicím……a pozor, italové mají jiné značení cyklostezky, hnědé. O to ale nádherný povrch, krásné výhledy na 3 tisícovky v oblasti Fusine. Družba s moraváky u horské hospůdky, bohužel název mně unikl, a na rajčeti foto také není. Mladí, ale všichni na „éčkách“. Rozdíl to byl proti setkání s rakušáky. Studení a na náš cyklistický pozdrav neodpovídají a koukají s nepochopením. Hranici jsme překročili u Maglern. Perfektní scenerie Julských Alp, však také jsme byli kousek od Krajnske Gory, kde jsme cykloputovali po Slovinsku v roce 2012. Zastávka u Lago di Fusine, panoramata nádherná, jestli my jsme tam nebyli v tom r.2012?  Musím se mrknout do cestopisku…Mrkl, a byli, dokonce s občerstvením. A dokonce jsme byli i u Chiusaforte, ale cyklotras se teprve stavěla.

Před Tarvisiem ještě průjezd bránou, kde naskakoval počet projetých cyklistů. Nám se ukázala cifra: 29 668, předpokládám, že to číslo bylo toho roku.

 A vlastně jsme se napojili na tu propagovanou část cyklotrasy A-A, zvanou Pontebbana, která vlastně kopíruje starou železniční trať. Byl to náramný nápad, z ní jako neužívané trati vybudovat cyklostezku. Až do Tarvisia jsme ji pomalu vyzkoušeli, co nás vlastně bude čekat příští den. Krásné úseky, rovinka, vlevo a vpravo hory a sluníčko. Tarvisio, městečko malé, stačilo projet na kole, večerní procházku jsem odmítl a osobně jsem si ho prožil u pifka venku před hotelem s poznámkovým blokem a s výhledem na korzovačku. Ale společná cestovková večeře byla výborná, vícechodá, takže zakončení s lahvinkou vínka…

6.den: Tarvisio – Osoppo, hotel Pittis, 80 km

Krásné ráno nás naladilo, ještě pár informací od Lukáše, kde bude zastávka, kde se dá dobře najíst. A šli jsme do toho. Sice ještě trochu do kopečka ke Camporosso. Cyklostezka opravdu pěkná, dobře značená, snad to ani nebylo potřeba. První zastávka u chaty, která ovšem vzhledem k brzkému času nebyla otevřená, ale na sluníčku jsme chvíli pobyli. Čekali nás mostíky,  krátké tunely nebyly nebezpečné, jednou nás to dokonce vyhnalo na most stoupáním 27%. Ani „éčko“ to nevzalo. Ale výhled z mostu do údolí zato stál.

A dostali jsme se k bývalé železniční stanici Chiusaforte, parádně udržovanou, s bufetem a hlavně s naaranžovanými postavami v železničářských oblečcích, kteří předváděli službu na železniční stanici. Tam byla důležitá zastávka, Lukáš prozradil, že má narozky a pozval účastníky na Grappu. Padli 2 lahvinky, bylo i pifko a hlavně na sluníčku jsme si odpočinuli. Lukáši jsme pogratulovali, šikovný chlapec to byl, dobrý organizátor bez zvýšení hlasu, i když kolikrát by i měl! Naznačil nám, že kousek dále je známá hospůdka  A BUDU ARRIVO, kde se soustřeďují na grilovaná kuřata s hranolky. A hned jsme dostali chuť. Byla to změna v jídelníčku, dobrá změna! No, porce veliké, já jsem měl i další den oběd.

Dvakrát se nás snažili po trase Pontebbany zastavit. Poprvé se jim to podařilo, opravdu stavba nešla projet, takže zkroušeně jsme se museli vydat po silnici. Zas tak špatné to nebylo, pěkná rychlá sjezdovačka. Podruhé zase ta nemilá značka zákazu, ale tu jsme nereflektovali a dobře udělali. Podařilo se projet, jen pár balvanů, pravda velmi obludných, odštípených ze skály ukázalo, proč tomu zákazu tak je.

Venzone, město, které bylo zcela zničeno v r.1976 zemětřesením, vystavěno zcela znovu dle středověké předlohy. Prohlédli jsme si ho pěšky vč. hradeb a některých zbořenišť na památku, neuvěřitelné, co se podařilo znovu postavit, a jak. Po kuřátku jsme byli opravdu plni, takže jen zmrzlina a kafíčko, samozřejmě obě výborné, jak jinak v Itálii! A šup do Osoppa. Tedy závěr etapy dost hektický, první cedule říkala, Oseppo 2,5 km, ono to bylo nakonec ještě dobrých 10 – 15 km! Ale večer zato stál. Nedaleko hotelu byla vinárnička, kterou jsme si vlastně celou obsadili. Pifko, vínko a aperol a hlavně pěkná servírka, kterou jsme nazvali aperolkou. Nakonec jsme se tam všichni setkali a měli co dělat do zavíračky.

7.den: Osoppo – Udine, Hotel BB, 50 km

Ještě před odjezdem z města společný výjezd na městské hradby, Chiesa paleo cristione pozorovatelny pevnosti pěkný  výhled na všechny strany. A už se ukazovalo, kam kdo se více dívá. Zdali zpět na horstvo, to třeba spíše chlapci a já, které máme nekompromisně za sebou, a nebo ti, co se se zavlhlým okem dívali směrem přes kukuřičná pole k moři, spíše děfčice. Pevnost jsme promózovali, stálo to zato, a nezbylo, než vyrazit. Jen pro info, aperolka bohužel to ráno neměla službu, co dělat.

Oficiální itoš na ten den říkal, …budete projíždět nekonečnými kukuřičnými poli…, mezi zemědělskými usedlostmi,… ale Luboš - náš cykloklubový servisman se vytasil s jiným, pro nás okamžitě odsouhlaseným itošem. Jedeme za ním. Kukuřičná pole nebyla nekonečná, byly vesničky někdy s problémovým projetím, ale paráda. Dokonce v jednom městečku kolem poledne, což bývala vždy první zastávka na svačinu s pifkem, jsme v parčíku dali i točené! Jen jednou se stalo, že nás značka cyklotrasy zavedla dolů k řece, snad to byly kdysi městské lázně, prodírali se vysokými náletovkami a konec. Cesta dál nevedla. Zpět do prudkého kopce a do civilizace nám museli mladíci pomoci s „éčkama“. Trochu změna – ale dobrá! Spokojenost. Vše se zvládlo, rychlá sprcha a frk do štatlu, na Udinácké slavnosti – vítali nás Benvenuti a Udine, pěkné, né? Město plné renesančních a barokních paláců, zámkem a náměstím s lodžiemi, paráda! Trochu jsme to prošli, zaznamenali několik pochodů snad v krojích Medicejských, a zasedli na pifko ve vedlejší uličce a sledovali korzovačku. Bylo to fakt monumentální, s hudbou a atrakcemi. Nakonec jsme se stejně všichni sešli i bez domluvy v parčíku blízko hotelu, samozřejmě zakončili aperolem.

8.den: Udine – Grado, hotel Friuli, 74 km

Poslední etapa, pohodička. Kolem vinohradů, pár vinných střapců padlo, dobré, sladké. Město Palmanova, středověká pevnost na půdorysu devíticípé hvězdy, nádherné porty s názvy Udine, Aquilea, Cividale, obrovské náměstí s korouhví a chrámem, hradby, vše jak má být! A další skvost, město Aquileia – nás zaujala, měl to být kdysi druhý Řím,  vojenské museum, pozůstatky basiliky, sochy, mausoleum, hradby, mozajkové podlahy, no, bylo se na co dívat.

A protože bylo k poledni, začali jsme se zajímat, kde spočneme na svačinku. Na jedné usedlosti jsme se dozvěděli, že za 3 km je dědinka s tavernou. Šup tam. Byla rozkošná, nádherná atmosféra –BAR DA KATI. Na vizitce měli obrázek Kati v kojeneckém věku, to říká vše. Pifko, vínko, k tomu brambůrky, jednohubky, a byli jsme po obědě. Co jsme se nasmáli dvěma babkám, které to zařízení provozovaly. Malému pifku říkaly „pičulino“, což se nám samozřejmě moc líbilo.

Potom už jen po cyklostezce kolem silnice a ejhle, moře. No moře to přímo nebylo, jen laguna, ale připadal jsem si jak na Mušově. Uprostřed byl ostrůvek s kostelíkem. Bahno a tím pádem i smrad. Můj negativní vztah k moři se výrazně pozvýšil. Ještě pár kiloušů po úzkém valu do města, hotel lehce nalezený a dobře umístěný, z okna jsme viděli kontury Alp, odkud jsme ráno vyjeli a na již zmíněnou lagunu a přes ulici benzinka, takže se nebloudilo po večerní procházce.

9.den: Grado – Brno, na kole kolem Grada 35 km

Poslední den, říkal itoš, relaxace u moře, měla několik možností a náplní:

-          Kolo - projížďka do Terstu a zpět, cca 120 km, asi toho měli za týden málo…byli tací

-          Moře -  pěšky z hotelu na vybranou pláž a kópačka…byli tací

-          Kolo a odpočinek s výhledem na moře: a to byla varianta pro skupinu “G“, navštívili jsme pár km směrem k Monfalcone vzdálené organizované ptačí kolonie, ptáčků málo, asi se nás zalekli a přemístili se. Na cestě zpět v kempu jsme si sedli do BARU AL BOSCO, do stínu borovic, průběžně těstoviny, pifko, aperol a dívali se na zoufalce, jak se snaží jít cca 200 m bahnem k vodě a potom dalších cca 300m vodou alespoň tak, aby byla alespoň ke kolenům. Prostě hrůza, marně jsme přemýšleli, proč tam jezdí tolik lidiček za takovýma pro nás divnýma, svéráznýma podmínkama.

Odpoledne trochu projížďka kolem pláží, nic moc a k večeři pouliční kebab, abychom do Brna přes noc vydrželi, zapili aperolem a šup k busu.

Cesta dobrý, pifko už bylo jen německý, neboť české se vypilo záhy. Šofér totiž nevěděl, že poveze známý pivní Cykloklub Komín, ač byla cestovka dopředu informována. Ale nakonec nevadilo. Jen příjezd do Brna nás trochu vyděsil a vyvedl z míry. Přijeli jsme tak brzo, že ještě nejela ani šalina, a navíc, taková kaltna, že naše italské oblečení na brněnských cca 7°C nebylo připraveno.

Myslím, celková spokojenost. Negativní věci byly jako všude, bohužel každodenní přesuny a stěhování nebyly možné jinak řešit, měnit, šlo o etapový vejlet. Lukáš, jak jsem již podoktnul, šikovný, organizačně zdatný a hlavně vždy zajistil v případě dalekého parkování busu od hotelu, jeho příjezd na krátkou dobu k hotelu tak, abychom mohli briskně buď vyndat nebo nandat bágle. Paráda! Díky! A ještě se mně líbilo organizování itošů. Každý měl na den mapku s vyznačenou trasou, s možnou zastávkou na trase u busu a hlavně velký obrázek hotelu s názvem, kde byl denní cíl. Parádní mnemotechnická pomůcka pro komunikaci s domorodci, hned věděli…I stalo se, že jsem se dobýval do pokoje 224, který jsem měl minulý den, místo do pokoje 424, nedostal jsem se. Ubytování  velmi rozdílné, ale vždy na jednu noc dostačující. Snídaně dostatečné, vyhovující, u nich brífinky Lukáše. Opravdu stačilo sledovat značku cyklo, jak na rakouské, tak i na italské straně – tam bylo nutno trochu více pozornosti, neboť značky byly malé , kolikrát jen na sloupku 60 mm nebo na rohu budovy. Řidič Karel vstřícný, vždy pifko nachlazené, a hlavně zajistil nákup dalších, i když německých, když došlo naše. Strašné pomyšlení, kdyby…                                                    

No, a mimo dvou naražených kolínek při pádu o sloupek uprostřed cyklostezky dané nepozorností, a pár malých technických závad, které Luboš perfektně zlikvidoval, se nic strašného nestalo, dokonce jsme přežili ve zdraví i ten hrozný lijákový a zmrzlý den.

Necelých krásných 500 kiloušů zato stálo, co říkáte.

Lupre, září 2019