Cestopisek » 2021
20.-29.8.2021 - Bosna a Hercegovina, CK Alpina
Šutry, šutry a zase šutry…
Vzpomínáte? Takto jsem začínal cestopisek z cyklovejletu do Montenegra v roce 2009. Po 12 letech jsme to prožívali znovu. Takže úvod cestopisku stejný, totiž náhodou jsem se setkal těsně po příjezdu s Igorem Markem, naším černohorským průvodcem, jak jinak než na kole a u pifka v Údolí oddechu (mimochodem, má 3 dětičky, všichni byli samozřejmě na kolech) a zhodnotil mé hodnocení cest v Bosně. No jo, černohorské šotolinky jsou proti bosenským zívačka! Tak to tu máme, takové je hodnocení odborníka!
Ale už K Bosně: Průvodcem Peter Košnár, druhý několikanásobný průvodce brňák a nám cykloklubákům známý Petr Klimecký, poprvé v Bosně na čumendu.
1.den, pátek: Stanoviště 26 se na vylepšené Zvonařce změnilo pro Alpinu na 21, ale nevadilo to, bylo na ní vidět z „naší“ hospůdky. Odjezd dle času, jen 1 opozdilec, samozřejmě chodec. Jinak mimo členy CKK už jen 4 cyklisté - soukromníci. Trochu problém se zasedacím pořádkem, nebyl připraven na dodaný typ busu. Takže sezení i na pětce vzadu a tedy bez možnosti nočního ulehnutí. Ale po vyzkoušení domácích tekutých produktů jsme usnuli i vsedě. Přejezd v pohodě, ani covidové kontroly na hranicích nebyly přehnané, ani respirátory jsme de facto nepotřebovali.
Noční přejezd Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko do bosenské vesničky Tušila.
2.den, sobota: Tušila - Lukomir - Sarajevo
Výsadek v Tušile, převléknutí do cyklo a vyzkoušení hospůdky Vysocica, hlavně WC a nabrat vodu děfčice a rychlé pifko chlapi. Bylo plno cyklistů z Ck Adventura, které jsme vlastně celou etapu pronásledovali. První setkání s prostornými travnatými pláněmi, první dotyky se šutrama, no moc velké nadšení nebylo, i krpály byly, takže jsme tlačili a už v Umoljani v kolibě za výkon v klidu pifko. Na Crveni Klanac zase krpál a šutry se výrazně zvětšovaly. A to už někteří vedli kola i dolů. Přesto jsme to protáhli až do Lukomiru, svérázné vesničky v pohoří Bjelasnica. Plechové střechy, prodej hrubých podkolenek, šály, šátky, ale už i obídek. Výhled nad dědinkou stál za to, dalo se to zhodnotit tak, že kopec za kopcem do nekonečna. Čekali nás dvě hospůdky, přitom jedna byla zcela plná konkurenční již uvedenou cykloskupinou. Ve druhé pifko pouze lahváčové, na to jsme si museli po celou dobu zvyknout. I první styk s jídlem, který nás pronásledoval celý týden - čevabčiči. Ovšem planiny nádherné, i ten krpál byl takový, že nešel vyjet ani s éčkama! Takže došlo k vytlačení přes šutry, šutry…Následoval sjezd k lyžařskému středisku Babin Do pod Bjelasnicí. Obrovská nová výstavba, jako kdyby tam byla olympiáda od r.1984 za 2 roky znovu. A potom úžasný závěrečný sjezd, snad 20 km dlouhý po asfaltu až do Sarajeva-Ilidža k našemu noclehovému hotelu u letiště a řeky s honosným názvem Hollywood. Čtyřhvězdičkový hotel nás však neuchvátil, spíše hrůza. Už to, že se bus s vlekem nemohl dopídit z důvodu nevalné organizace na parkoviště pro busy a trochu přimáčkl muslimovi meďoura, pojistka to snad vyřešila. V hotelu od 2. poschodí netekla voda, tak se ubytovaní ve vyšších patrech chodili vysprchovat do nižších. Marťas se namydlil a až potom zjistil, že se nespláchne. Nevadilo to, prošel schodištěm s ručníkem přes bedra k níže položené koupelně. Ale to nebylo všechno. Pro uložení kol neměli v obrovském hotelu místo, takže jsme je zaparkovali do pokojů a zaprášené opřeli o sněhobílé lůžkoviny. Orientace nesnadná, sekce A-D, větší kola do výtahu problematické. Ve čtyřlůžkovém pokoji tím pádem moc místa nebylo! Hlavně, že alespoň byly v každé skříni koberečky na modlení a na stropě namalovaná šipka směrem na Mekku, aby se náhodou dotyčný nemodlil špatným směrem. To mně nakonec zcela uklidnilo. Ale to ještě nebylo vše! Čekala nás muslimská velkolepá svatba. Snad 20m dlouhé auto přivezlo nevěstu a jejich svatební hlasitá monotonní, na jedno brdo hudba k monotónnímu tanci nás oblažovala celou noc.
Po logisticky náročné očistě a motlitbě správným směrem jsme vyrazili do nočního sarajevského štatlu. „Točeno“ jsme našli v hospůdce kousek od hotelu, i pelinkovac byl, večeře v „pekaru“-burek s masem nebo sýrem, klidný spánek po noci v busu a únavě 1.etapy. Dokonce i letadla snad kvůli nám začaly fungovat až po 7. hod. ráno.
3.den, neděle: Iljaš - Mahmutovica Rijeka- údolím Misoča - Okruglica - Dabravine - Breza -Visoko
Soutěska je to pěkná, po obou stranách řeky vysoké skály, často cesta ve skále vytesaná, kolem řeky, stráně, ale také šotolina, která dle našich představ šotolinou už není (hodnocení viz výše), bolesti zápěstí po drncání tak veliké, že nutný chvílemi odpočinek rukou. Po cestě hodně opuštěných budov, z velké části i rozstřílené, nehezký pohled to byl.
Zato v Breze to bylo už zase pěkné. Našli jsme hospůdku s točeno i s jídlem, náš „kulturny“ Marťas požádal o puštění hudby od skupiny Dubioza kolektiv, šéfko byl hrozně překvapený, že ji vůbec známe, a hlavně nadšený, když viděl tolik cyklistů pohromadě, tak to pro jistotu dal hodně nahlas. Bylo velké focení, hned bylo plno diváků a posluchačů městečka, tolik lidiček na kolech dlouho neviděli. Šéf fotografoval, dokonce i zástupce místních novin, údajně jsme zvěčněni v místním plátku, prostě příjemné posezení. Závěr byl už po asfaltě, Visoko a s bosenskými pyramidami, trochu problém najít bus, nakonec byl nalezen na odlehlém parkovišti mimo trasu.
Večer po skupinách šalinou do štatlu, projížďka no dobře 45 min, procházka - Latinský most, kde Gavrillo Princip střílel, auto, ve kterém Ferdinand jel, Eiffelův most, ul. maršála Tita, bazárek Baščaršija, Gazi Husrev- begova mešita s frontou čekajících na modlení, fůra obchodů s uměleckýma věcma a také cetkama, no klasika. Jen natěšená „Sarajevska pivara“ byla bohužel zavřená - přestože byla neděle!
4.den, pondělí: Konjic - Klašicíiči - rafty na Neretvě
Většina byla pro rafty, zbytek organizován do sedla Rujiště. Rozloučení se Sarajevem, pouze v plavkách a v triku přesun k raftu. Fasování helem a vest, picli jsme raft na vodu a už to jelo. Od klidné vody přes prudší proud, pár odpočinkových zastavení s koupáním, ale také velmi solidní peřeje. Že příjdou jsme věděli dopředu, protože náš šéfko si navlékl bezpečnostní vestu, pochopili jsme i my a doufali, že přežijeme. Byla místa, kde náš regulovčík raft opustil a šel pomáhat kolegům s jiných raftů, kde šlo o život. Však se jich pár převrhlo a hlavně se stalo, že z raftu popadali lidičky. My jsme měli také pár nepříjemných okamžiků. Mně dvakrát zachránila poutka na sandály, takže jsem nevypadl do vody ale dovnitř raftu. A jednou se nám stalo, že jsme díky špatně pochopenému povelu zůstali trčet na šutru. Šéfko musel do vody a tvrdě i přes malé zranění zapracovat. Nakonec všechny posbírali a tak jsme se dostali už bezpečně do cíle. Samozřejmě trochu srandy bylo, že jsme našemu šéfkovi někdy moc nerozuměli, vpravo, vlevo se nám pletlo, také úmyslně nakormidloval pod vodopád, takže všichni totálně mokří. Nevadilo, bylo teplo! Naložili rafty na vozík a busem přejeli a přešli na oznámenou hostinu. Organizace trochu pokulhávala, no trochu víc. Bylo řečeno, že to celé bude odpočinkový dopolední program s raftem na 3,5 hoďky. Od snídaně jsme se k raftům dostali až ve 12 hod. a k jídlu dokonce až v 17 hod. odpoledne. Fakt jsme byli už hodně hladoví, neboť na raft se jídlo vzít nedalo, jen petku s pitím. Občerstvení v Branici začalo rakijí v hojném množství, směs moc dobrých masíček. Těšili jsme se na rybičky, ale bohužel se nekonaly. Celkově i přes přestálý hlad dobrá zábava, daná povídáním s pěšákama.
Ubytování v Mostaru u hlavního nádraží, takže solidní orientace ve městě, neboť navíc byla celá budova modře natřena. Studentská kolej měla dokonce garáž pro umístění kol, a i když zase ve 4 lůžkovém pokoji, bylo už místa dosti.
Naproti v hospůdce točeno Tuborg, nemělo to chybu: Šoupli jsme tam 3-4 kousky.
5.den, úterý: Počitejl - Kravica - Medugorje - Mostar
Stará vesnička Počitejl, pěkný výhled z hradeb, samozřejmě obchůdky s cetkami ale i s uměleckými předměty, lednička nejen na K5 bude magnetkama výrazně zaplněná.
Vodopády Kravica - pěkné po přírodní stránce, jinak špatně hodnocená záležitost. Dle bedekru z r. 2019 vstup zadarmo. Jo, houby zadax, 20 kilometrů stál vstup, na prohlídku a kópačku jsme měli 1,5 hod. Voda v jezeře před vodopády opravdu studená, přístup do ní neupraven, nepořádek všude kolem, dojem mizerný! Nakonec jsem se do mrazivé vody odhodlal, trvalo to trochu déle, rychle cca 25 temp a ven!: výsledně - takže jedno tempo skoro za kilouš.
Bylo vedro, údajně pětatřicítka. Takže občerstvení přišlo vhod, ve fast foodu Božjak ve Stubici, moc dobrá masová směs včetně točeno, pěkné prostředí. Po cestě i hodně vinic, pár střapců jsme ochutnali, a byly moc dobrý!
Společně k místu zjevení Panny Marie Medugorské, moc stromů po cestě nebylo k dispozici, horko jak říkám obrovské, prostě takové, že i já jsem pojal chladivou vodu ze studny před chrámem sv. Jakuba. U něho obrovské parkoviště včetně několika tisíc míst k sezení, nedovedu si představit to množství lidiček při setkání a oslavě v tom vedru. Vesnice postavená nově, žije z této legendy, no ale trochu nevkus.
Z Medugorje do Mostaru po cyklostezce podél řeky, soutok Neretvy a Buny zajímavé, výrazně zvláštní i přes lidskou rukou částečně přetvořené.
To, že se nemá jezdit po suché trávě, jsme zjistili, když minimálně 10 lidiček mělo defekt - zapíchnuté ostny v pláštích.
V Mostaru už se stmívalo, ale dali jsme ještě starý most i s kolem, Moc dobrý nápad to tedy nebyl, boty s SPD na malých dlaždičkách klouzaly, a s tlačeným kolem ještě více. Řekli jsme si, že druhý den se půjdeme podívat znovu a v pohodlnější obuvi.
6.den, středa: Rujiště - Velež - Blagaj
Výjezd busem parádními serpentýnkami na sedlo Rujiště, k chatě Sněžné kuči, a už jsme se těšili na návrat stejnou cestou. Pěšáci šli na svůj vejlet a bus na ně na místě čekal. Takže jsme měli možnost si zorganizovat etapu podle sebe. „A“ skupina si vybrala dlouhou trasu cca 80 km, projela Nevesinje, okolo pohoří Velež do Blagaje kolem dervišských klášterů, po pěkné planině. „B“ skupina vyšlapala ještě na další sedlo Veliká Poliana a odtud jsme viděli kudy Áčko dle zvířeného prachu projelo, několikakilometrový úsek byl viděn.
Zpět ke Sněžné kuči, pifko od řidičů a následoval natěšený asfaltečkový sjezd serpentinami do Potoci. Na každé serpentině jiný výhled, dolů i zpětný nahoru, užívali jsme si to. Dole v Potoci v rest. Borik jsme se zase dali dohromady a po obídku následovala cyklostezka kolem vody do Mostaru. Byl ještě čas na návrat do hotelu, jednomyslně, s naším průvodcem Péťou Klimeckým nás napadlo vyjet si nad město na vrch Hum kolem moc pěkně sochami vytvořená křížová cesta ke kříži, který byl vysoký dobře 30 m a od něho nádherný pohled na celé město Mostar. Za členy skupiny B mohu říci, že to byl nejhezčí celodenní výlet celého bosenského putování.
A šup znovu do starého města. Dokonce nečekaný problém s nákupem všeobecně chutnajícího bylinného likéru Pelinkovac, v první prodejně měli jen jednu flašu a my potřebovali dvě. Paní vedoucí nás chlapi vyhnala s tím, že nákupy jsou pro ženský a tak se podomlouvala jen s Broňou. Jak, to nevíme, ale výsledek se dostavil. Domluvily se, no ženský, našly jsme zdroj nákupu druhého kousku.
A už starý most. Dokonce před zábradlím byl připraven skokan. Bylo pěkné, jak si dva kámoši dávali znamení kolik vybrali od diváků na mostě i na břehu pod ním. Jakmile se domluvili posuňky, že mají vybráno dost financí, skokan skočil! No, dobrých 20 metrů, není to žádná sranda. Ale mají to nacvičené - chlapci.
Hospůdky starého města pěkné, ale plné, hlavní ulička kolem mostu totálně přeplněná lidičkama, obchůdek na obchůdku, takže rychle k nám na normální poklidné pifko.
7.den, čtvrtek: Mostar - Neum - Tjentiště
Dlouhá cesta busem, protože to kratší cestou přes Chorvatsko nešlo, hrůza! To nakonec zjistil i náš spoluputovník Zdenek ze Zlína, jedoucí kolmo, že ho nechtěli na hranicích pustit, ačkoliv to měl k nám do Neumu na pláž 3 km, musel nakonec přes kopec dalších 25 km, neuvěřitelné! Úzké silničky, v protisměru náklaďáky ze stavby, takže míjení krokem, hrůza! Moře nás moc nenadchlo. Úzké pláže, přístup do vody obtížný, ale vykoupali jsme se a odpočinuli. Tentokrát trochu více temp. Prostě jednoduše, můžeme říci, byli jsme u moře! Ještě že bus stál na parkovišti, které se rychle našlo, neboť bylo u kostela sv. Ivana, výrazně viditelného. Moře nemusím, takže tramtadadá, mám to za sebou!
A znovu delší cesta busem do našeho posledního ubytování, do Tjentiště. Ale cestou se bylo na co dívat, vlastně projížďka NP Sutjeska. Krávy a ovce přes silnici, i kozy - nějaké veliké, byly to vůbec kozy? Bohužel i vypálené horské hotely, chaty a usedlosti, zoufalství to vidět, kurva válka, brr! Náš horský hotýlek „Mladost“, který mě už podle názvu připomínal naše hotely SSM nebo ROH byl velmi solidní, konec čtyřlůžkáčů, šlo to po dvojicích a hlavně daleko méně lidiček, mezi horami, pěkný pocit jsme měli. Procházkou kousek magazín - prodejna, která měla skoro všechno, co bylo potřeba vč. pif, traverica a malých pelinkovacú, I chleba bylo možno si objednat. No chleba, jakási placka, název jsem zapomněl, ale chutná, a nebo jsme si na jejich pečivo už zvykli. Procházka k mohutnému pomníku - Spomenik: Bitka na Sjutesci, ve které hrál úlohu i tam zraněný Josif Brosz Tito. Monument je tak mohutný, že se nechtěně sesouvá.
8.den, pátek: Tjentiště - Čemeno - Tjentiště, okruh
Busem nahoru, po cestě rozstřílený horský hotel, tentokrát i určitě i se zraněnými a mrtvými! Okruh kolem Tjentiště, poprvé na zájezdu trochu kapek, chladno. Těžká šotolina, v úvodu nazvaná bosenská, i cyklisticky náročná, označení dle mapy jako u nás silnice I. třídy, auta v protisměru, krávy přes cestu, ale věděly kudy mají přejít a uhnout ze silnice, jezírka pěkná, ale bez koupání, bohudík. Jízda i mimo značenou cestu, na to nás upozorňoval Peter coby hlavní cyklovedoucí: Teď to nebude značený, ale snad cestu najdu! Našel ji, ale místy nesjízdnou. Tuto etapu jsme nazvali: bikeři - nosiči kol, po strmých loukách sjezd jako po sjezdovce, lesem přes popadané stromy, to my éčkaři máme rádi, prudké i když krátké úseky do kopce, to máme taky rádi, ale hlavně příroda jak má být! Dole v údolí, ale strašně dole, jsme viděli hospůdku, kde měl být scuk na obídek. Už předem hrůza, jak cesta dolů bude zase obtížná. Byla, velké šutry, museli jsme chvílemi spočnout hlavně kvůli bolestem zápěstí, nakonec ani oběd nás nenadchl v Izgori - rest. Sastavci. Jídelní lístek zvaný honosně MENI byl plný vzrušujících jídel i s cenami, které byly v nám známé relaci. Skutečnost však byla jiná, bez polévky, a hlavně za zcela jiné ceny, na nabídce údajně staré, ale proč nám předhodili tento neplatný jídelní lístek, na to pokrčili rameny! U nás bychom to asi řešili jinak. Do místa ubytování nás čekaly obávané tunely, ale zvládli jsme je pouze se zapnutou přední blikačkou.
9.den, sobota: Maglič, cyklisté soutok Driny a Sutjesky
Hlavním programem dne byl výstup na nejvyšší vrchol Bosny, Bosenski Magliš - 2386 mnm., kterého se mohli zúčastnit i kolaři. V době výjezdu busu trochu pršelo, ale během dne měli výšlapáci pěkně i výhledy byly. Ale 12 hod. šlapání v tahu bez velkých přestávek, no dali si do těla!
Ti, co zůstali z jakýchkoliv důvodů - únava, žaludeční anebo střevní potíže, a těch bylo! provedli krátkou vyjížďku k soutoku Driny a Sutjesky a obídkem v hospodě Makadam 58. To byla první hospůdka, kde to, co měla uvedeno na jídelním lístku mohla připravit a hlavně cenově sedělo a číšnice nás neokradla při placení. Paráda!
Čekalo se, až dojedou horalové z Magliče a odjelo se po očistě a najezení večer domů.
Cesta bez problémů, jen ti Maďaři jsou výrazně pomalejší při kontrolách.
Celkové hodnocení:
Skupina B najela celkem 300 km tvrdých bosenských kiloušů, skupina A 370 km, a na raftu 14 km.
Samozřejmě byly i pády, v tomto prostředí i docela bolestivé, naražená žebra na kole i na raftu, odřená kolena, lokty /bolestivé, na těch šutrech tedy nic moc! Ale žádná větší zranění. Horší to bylo se žaludečními nebo zažívacími problémy, bylo jich dost, ale nepoznali jsme z čeho?
Technické problémy se nás vyhýbaly, menší úspěšně spravil náš klubový servisman Luboš. Je pravdou, že se dost píchalo, vedle cest byly keře s bodlákama a najít dírku, lépe řečeno dírky, taky problém…
Finance: výměna již v hotelu v Sarajevu, za E jsme dostali asi 1,9 KM, ve městech taxíci mají dobrou akci označenou na karoserii: 1 km=1KM. Ze začátku jsme jejich fufnikám říkali kilometry, potom se to změnilo už na koruny.
Jídlo: za 8 dní jsme de facto zkusili všechna jídla, burek, bosenská káva, pljeskavica nebo čevabčiči, což je stejné jen forma jiná , frťan traverica, pelinkovac, různá masa, no jinak furt to samé, a navíc hranolky ke všemu.
Cyklisticky: náročné, doporučuji pro následníky celoodpružený bike
Roušky se normálně nenosí ani v obchodech, nedělali problémy
Pozor na hospody, při placení zásadně švindlují, je potřeba si to spočítat dopředu a potom reagovat a říci svůj výsledný součet. Oni to „ochotně“ chápou a nehašteří se, uznají to! Útrata vždy za celý stůl, což byl někdy také horor.
Za mně teda dobrý!
Poděkování všem fotografům za jejich výtvory a umístění na cykloplkec CKK – fotogalerie