Cestopisek » 2016
1.-6.7. 2016 - Polské Bieszczady na kole
CK Alpina
Naposledy jsme projížděli Polskem už v roce 1997, jen na jednodenním vejletě v Jeseníkách z Červenohorského sedla, kolem Otmuchovských jezer zpět domů, do Javorníku.
A tak jsme se rozhodli podívat se do Polska i jinam a dále. Zvítězily polské Karpaty - Bieszczady, krásný zapomenutý kraj na pomezí Polska, Zakarpatské Ukrajiny a Slovenska. Také termín se nám zamlouval, vzhledem ke státním svátkům to vyšlo jen s jedním dnem dovolené. A také kvůli Marky, která tam jako Polka nikdy nebyla.Jen alpiňácký itoš nás trochu zarazil. Oznamoval nám, že denně projedeme 60 -70 kiloušů, což není zase tak strašně moc, ale údajně při převýšení většinou kolem 1500 m! Uvedená náročnost znamenala „3“, ale to číslo jsme už párkrát s Alpinou absolvovali, a dobrý. Nabízené ubytování s polopenzí udělalo jasno. Jdeme do toho.
Noční přejezd přes Ostravu a Polsko se zvládl, dojezd do Komancze k hezkému kostelíku a už příprava kol po převozu a příprava lidiček, rozdání map, krátký brífing s průvodci Honzou a 
Natálkou a občerstvení před první cykloetapou. Čekalo nás cca 70 km po asfaltu a šotolině méně turistickou částí romantickými vesničkami a osadami přes Cisnu do Wetliny, kde bylo ubytování v Pensjonatu u Rumcajsa, velmi solidní turistické ubytovně dokonce s balkony. A hned vedle bar Berdo, kam jsme chodili na jídlo, mimochodem hodně dobré, a hlavně i pifko bylo velmi pitelné. A ještě k etapě. Krátce po výjezdu první Bar Dusza Jeziorek, únavu po nočním přejezdu jsme vyhnali prvním pifkem a první brodeček přes říčku a bohužel i první pád Džoržíka na kluzkém betonu brodu po srážce s průvodkyní Natálkou, zvanou dle svojstného image Amazonka. Džoržo si poranil rameno dost, bolelo a limitovalo ho celý týden.
Po cestě k Wole Michowe jsme objevili kšeftík s názvem „Nalewki Regionalne – Bieszczadzkie Smaki“, to bylo něco pro nás, bylo co ochutnávat, fůra různých tunajších šmajů – brusinovka, malinovka, a snad nejchutnější ořechovka. Šéfko nechtěl za vzorky ani zaplatit, naopak mu chutnala naše slivovička, slíbili jsme mu navíc společné pifko v Brně.
Přejezd kolem železniční stanici Bahnice s obchůdkami se sýry, samozřejmě i barem, cesta po pražcích, pro nás neznámá bajkovačka, no, trochu krutá. Možná bylo lepší jít pěšky, ale jsme přece bikeři, né? Po cestě kolem stále funkčních milířů na výrobu dřevěného uhlí a fůry bobřích hrází, šikovná zvířátka to jsou, pěkně to mají na kópačku vyvedené. A Solinka, obchod snad se vším, neuvěřitelné.
Další den nás čekal průjezd Kalnicou a výjezd údolím řeky Wetlinka do sedla Szcycisko po hřebeni, pěkná planina do bývalé vesnice Krywe na soutok říček San a Gleboki. Problém byl už jen ho najít. Tam jsme se měli přes San přebrodit, dle map 50-ti metrový brod s vodou ke kotníkům. Jenže – po deštích to nebyl nízký brod ale dravá řeka s vodou k pasu a hlavně s velkým proudem. Někteří to vzdali a obrátili kola zpět přes vzdálený kopec. Ostatních statečných 11 zůstalo a šli do toho! Pěkná kravina to byla, voda po pas, proud byl opravdu silný a s kolem v ruce šlo o hodně nebezpečnou akci. Nic jednoduchého, měli jsme strach všichni, hlavně o neplavce Marky, ale silní mladíci Filip, Michal a Honza se o ni a kolo postarali, pomohli i ostatním děfčicím. Fakt jsme si oddechli, mokří durch včetně mobilů na odpočivadle se usušili na sluníčku a po setkání s druhou skupinou dali pifko za přežití! Hřebenovkou kolem salaší a vrcholu Magura a Holila do vesničky Nasiczne a ze sedla Przel Wyznia domů.
Další den jsme údolím řeky Wolosaty po proudu řeky Gluchy dojeli k Solinskému jezeru, kde se mohlo podle oficiálního itoše koupat. Opak byl pravdou. K jezeru nebyl přístup, bahno a bordel na hladině to nepřipouštěl. Tak jsme se alespoň prošli po hrázi a koukli do stánků a dopřáli si dobré papů. Stejně ani počasí na koupání nebylo.
Snad nejhezčí etapou byla jízda kolem ukrajinské hranice po cestách, po kterých dlouho nikdo nešel a už vůbec nejel, neboť byly cedulí zakázány, ale Honzou mávnutím ruky pro ten den uvolněny. 
Bylo i několik brodů, ale ty byly proti tomu Sanovému zanedbatelné. Louky všude a nádherné, dle hobby botaniků plné neznámých rostlinek, snad i léčivých. A k tomu ještě průjezd zubří farmou, obrovská zvířata. Opravdu příjemná etapa.
Někteří vyrazili na etapu necyklisticky společně s pěšáky. Byli nadšeni z polonin, s výhledy. Ani velké výškové rozdíly jim nevadili. Rozsypanice, Halicz, Tarnica…
Lehký deštík ráno řekl ne kolům. Ne však neřekli všichni. Hádejte, kteří chrabří hoši vyjeli na kole. Správně, naši Péťové! Busem jsme projeli oblast po kulturních památkách, šlo vlastně jen o kostelíčky, zvonice, musea. Těch sakrálních staveb však bylo neurekom. Lutowiska, Chmiel, Dwernik…
Rozlučka s Rumcajsem řízkem přes celý talíř.
Na zpáteční cestě samozřejmě zastávka na nákup za poslední zlotůvky, fronta na sýry a obdobné pochutiny.
A co celkové hodnocení:
Přesto všechno jsme čekali více polonin a výhledů, velká část etap vedla lesy, podobnými jako na Vysočině. Tentokrát jsme ani na počasí neměli moc štěstí.
S těma kiloušama a hlavně s avizovaným převýšením to nebylo zas tak hrozné, všichni včetně děfčic to zvládli, někdy i potlačili, nevadilo.
Pár nepříjemných okamžiků bylo, třeba: jedu dolů po šutrech na brzdách, cítím džognutí do ramene, nelze zastavit, nelze ani uvolnit ruku z brzd, takže nakonec džoganec jak prase, ruka na dlouho zmrtvená.
Zakufrovali jsme několikrát, ale na plnění časového programu to nemělo vliv. A mimo Džoržíka žádné úrazy, technika také vydržela. S pěšákama bylo tentokrát sblížení lepší, rozpory jako na akci „Bulharské hory“ nebyly. Prožívání osobního volna a odpočinku byla výrazně obdobná.
Po příjezdu únava, kterou jsem plaváním, bublinkama a párou v Kohótkách zlikvidoval, únava rychle zmizela, zůstaly jen mnohé příjemné zážitky.