2010

    

 

 

Při společném cyklošlapání na ukončení sezony cyklostezky Brno-Vídeň nám vyprávěli zážitky z Kololodi Ivo a Jana Drápalovi tak poutavě, že jsem pochopil, jak by se nám to cykloklubákům líbilo. Ihned jsem reagoval a s Geotourem domluvil najmutí celé lodi pro členy CK. Dohodli jsme se na střední cestě, která znamenala největší podíl bikových tras.

A samozřejmě vlajkovou loď, SILVU, pro 26 zážitků chtivých cyklistů.

 

Pátek, sobota - cesta v pohodě, Baška Voda taky, uvítaly nás závody na vodních skútrech, takže bylo na molu trochu dusno. Také se tam setkalo více lodiček Geotouru, Tvrdi, Jerolim, Sretan.

A potom  už seznámení s naší lodí , posádkou a pravidly plavby.

Loď nádherná, typu trabakul /to jsem vyčetl/, krásně stará, je vidět, že se o ni chlapci starají, udržují s láskou a respektem k původním detailům.

Dle vyprávění měly být kajuty velmi těsné, trochu jsme měly z toho strach. Opak byl pravdou, šlo to, jen přes den byly veškeré propriety na palandách, v noci na zemi. I ti, co trpí klaustrofobií, zvládli pobyt pod hladinou bez okének bez problémů.

A posádku jsme poznali při kapitánově přípitku. Kapitán Ivan Vukovič nabídl domácí rakiju a ořechovku, popřál pěknou týdenní plavbu.

Už jsme věděli, co si budeme na trasách v hospůdkách objednávat mimo pifko.

Krátká procházka po přístavu než posádka naloží zásoby na týden, foto patrona Bašky Vody Sv.Mikuláše. Také první zmrzlina, která i když je trochu dražší, množstvím a kvalitou se s naší zcela cenově vyrovná.

Padlo rozhodnutí kapitána, který vzhledem k předpovědi počasí, musel změnit směr prvního přeplutí na ostrov.

Místo na Korčulu jsme vyrazili na Brač do přístavu Pučišče.

Důvodem byl směr větru, bora nebo jugo, už ani nevím, stejně jsme si to celý týden pletli, nakonec to vždy končilo tím, že jsme mrkli do geotúrského minislovníčku, který nás rozsoudil, tak tedy jugo-vítr od moře, bora-vítr od pevniny.

Změna nám ale nevadila, alespoň jsme měli možnost si vyjet na závěr na sv.Juru, který nebyl v programu.

Fota pobřeží, kde byly vidět obrovské lomy – plotny mramoru, z kterého údajně zpracován i pro Bílý dům.

První vyzkoušení lodního pifka Karlovačka vyšlo velmi dobře, což v závěru putování se projevilo solidními plůtky jednotlivých kajutníků.

Petr, náš průvodce, měl první brífink, rozdal mapy, povykládal o možnostech vyjížďky.

Museli jsme si zvyknout na jiný systém průvodcovství. S Alpinou a Kudrnou jsme byli zvyklí na průvodce vpředu a vzadu.

Zde to bylo hodně individuální, ale jezdili jsme ve skupinách, a nikdo se neztratil. Mapové podklady byly dostačující. Petr na kritická místa vždy upozornil, a většinou i čekal.

Geotour má na pravidelné trasy na rozcestích označeny písmenem „G“.

Hledání géčka, tedy bodu „G“, nikoliv jen na cestách a silničkách, se stalo hitem tohoto putování. Kdo našel, hrdě se k tomu hlásil!

Zahajovací projížďka u lodi, zkouška kol po převozu a první opravy. Ještě, že jsme si vzali jeden kompletní bicykl navíc - vašíkova růžáka. Výměna probrzděného ráfku, destičky, a jiné, no prostě během dvou dnů byl růžák totálně rozebrán…

První netrpělivé společné foto na nábřeží a už projížďka kolem Pučišče, která byla vlastně průzkumná a seznamovací. Byť jen 25 km, ale stály za to. Pochopili jsme, co je to kozí stezka a pokorně jsme se někteří vrátili na normální šotolinu. Podle cyklokomínského slovníku je to tvrdě „na milánka“.

Taky nakládání a vykládání kol jsme se museli naučit, nakonec to prováděli vždy ti stejní, výškově, silově a hmotně zdatní jedinci.

Večer byl teplý, takže jsme si ustlali na palubě. Spalo se dobře, po cestě unaveni, hvězdičky svítili, prostě paráda.

Nakonec jsme dobře udělali, protože další večery už nebyly tak teplé a hlavně s předpovědmi nočních přeháněk.

 

V neděli se lodička přesunula do přístavu Milna a my jsme za ní po pobřeží, pěkně ostrov objeli.

Jedním městečkem byl Supetar, který jsme okamžitě, jak jinak, familiérně nazvali Superstar, to se také lépe pamatovalo.

Moc jsme nechápali, jak a čím se tam mohli tunajší uživit mezi množstvím kamenů, i když sesbíraných do zídek a velkých pyramid. Prostoru mezi nimi bylo opravdu pomálu.

Po cestě také první koupání, no koupání, spíše zjišťování teploty vody, tedy nic moc. Ale pár jedinců si i zaplavalo.

Prověřili jsme všechny povrchy, od asfaltu přes šotolinu, makadam po už zmiňovanou kozí stezku.

A těch krásných, různých květin. Kvetoucí kaktusy na kamenných zítkách. Vzpomínka na Provence a voňavé levandule… bylo toho až až.

A kousek za Milnou na odlehlejším místě adamovská koupačka před večeří, ta už bylo lepší, teplejší…

Ale než byla připravena večeře, připlula výletní loď /plná německých důchodců, jako vždy/ dle jízdního řádu na pravidelné lince a my museli uhnout z mola. Libor však fotil na nábřeží, a viditelně zesinal, když nás viděl odplouvat…musel počkat hodinku, než loď odplula a my jsme se zase u mola přivázali. Od té doby byl Robinzonem.

Večerní společná procházka byla moc pěkná. Úzké uličky pro max 3 kola, ale auta projížděla, neuvěřitelné… I stínové divadlo členů CK s erotickým nádechem se líbilo i ostatním turistům.

V Milně nás upoutal ráno na procházce před snídaní prodej ryb přímo z loděk. To bylo druhů!

Jedna byla strašně škaredá, ale shodou okolností jsme ji měli k večeři, byla vynikající! Prostě ropušnica.

Zbytky házeli rybáři čekajícím kočkám a to se zase líbilo našim kočičkám, Blance a Marky.

 

Pondělí – přeplutí na ostrov Hvar do přístavu Stari Grad. Večer jsme si kola nezabezpečili na horní palubě gumycukama a tak vetší vlny měly za následek jejich popadání, naštěstí bez úhony.

Ptáte se, co vlny a žaludek?

První přeplutí jsme absolvovali přímo proti vlnám, takže ti, co stáli na přídi, dostávali sem tam pěknou slanou spršku. Ale lodička se nehoupala, takže dobrý.

Přejezd v pondělí byl o něčem jiném. Pluli jsme bokem , takže houpačka parádní, snídaně byla domluvena až po přistání, protože podle kuchaře by v nás dlouho nevydržela, a nevydržela by ani na stolech. Myslím, že pár lidiček se dívalo do vln na zádi…

A i v kajutách to krásně vrzalo.

Jen jednou se poštěstilo, že Marky a Jurko viděli delfíny, na které je samozřejmě upozornil   Ivan od kormidla zvoláním – dupin.

Posádka byla perfektní, usměvavá, vstřícná a plavčík-stevard vydržel točit pifko do konce, který byla vždy po závěrečné…

No a kuchař, to se nedá jinak říci, než výtečný. Všechno jídlo bylo perfektní, chutné a hlavně ho bylo dosti. Byly i ryby a mořské potvory, a u stolů, kde někdo tyto produkty moře nejedl, se měli ostatní móóc dobře.

Vašek poctivě fotil, každý večer byly fotečky zpracovány k nahlédnutí v jeho noutbůku, ale nebyl net - takže bez rajčete, a tak naši příznivci a přátelé v Brně neměli aktuální info, na kterou jsou zvyklí.

Na pondělí byla moc špatná předpověď počasí. Loď je zabezpečena, zůstává v přístavu, jen my jsme to trochu podcenili. S krátkýmí rukávky a větrovečkami jsme vyrazili na solidní vejlet.

Kopčisko až do hospody Vidikovac u sv.Vidu, ale tam zklamání, - pouze lahváče a ještě předražené.

Potom už jen brutální sjezdík, který nezvládl na hópáku jezdící náš kamikadze Karlos, dokonce hned dvakrát si lehl. Byl ošetřen, kým jiným než Marky, a potom celý týden nám ukazoval barevné změny na boku. Na lékařský zákrok to na štěstí nebylo.

No, ještě jsem si prohlédli přístav Hvar, svačinka na nábřeží, a potom to začalo, nenápadně poprcháváním, větrnem, postupně deštěm, vichřicí, zimou, kroupami.Údajně dokonce vzduch jen 3°C!

Bohužel jsme tím přišli o zážitky z nádherného sešupu, který jsme tak pracně museli vyhrnout.

Byl to boj o život, nešlo brzdit, nešlo nic, drkotali jsme zimou.

Prokřehlí jsme s posledních sil, opravdu na šrot, dorazili k lodi.

Hodně to zacloumalo se zásobami slivovice, fernetu, rumu.

Přesto David tuto etapu nazval největším zážitkem svého cykloživota. No tak to vidíte!

A protože nebyla už teplá voda pro všechny, šlo se spát na čuníka, ale ráno už teplá sprška …

Do rána mimo bot vše uschlo rozvěšeno po palubě, a botky zase přes den na noze.

Vždy večer nastoupil Karlos se svými hudebními nosiči a dělal DJ.

Říkali jsme tomuto představení - Karlos a jeho flákoty…

Trochu tanečku, ale ovšem postupem času bylá únava taková, že mejdla končila usínáním u vínka u stolu na přídi.

 

Úterý - ráno nádherné, trochu více větru, ale naplánovali jsme si parádní etapu, povedla se, počasím, výhledy a vlastně takovou celkovou pohodou. Nakonec jsme si ji nazvali královskou, ne jak je zvykem podle ujetých kilometrů , ale právě pro zážitky.

Nejprve Vrboska a církevní tvrz sv.Marija, společné foto na místě dávného Karlosova pobytu, a potom Jelsa. Fantastická, dohodli jsme se na tom, že snad nejhezčí ze všech přístavů, co jsme absolvovali!

No jo, ale kousek za Elsou a Pitve to začalo. Krpál jak prase, objíždění tunelu, kde je zákaz jízdy na kole. I když to někteří nedodržují a nechají si svítit na cestu za sebou jedoucími auty.

Nicméně, přicházejí o opravdu nejhezčí výhled celého týdne, nad tunelem v prostoru sv.Ante.

Nadšeně jsme prožívali tyto chvilky, s pohledem na ostrov Ščedro, moře s velkými vlnami coby Karlosovými delfíny, na serpentiny hluboko pod námi…

Společné vrcholové foto a sjezdík k moři, hledání vody na pití, nakonec se povedlo až ve 

Sv,.Nedjelje, a v protivětru do Dubovice.

Však to znáte, normálně fungoval Murphyho cyklistický zákon, ať jedeš kudy jedeš, vždy za rohem je protivítr…

Takže se projevila únava a rozhodnutí, že plánovaný průjezd přes Milnu a Hvar nebude, stejně jsme tam už byli, tak co.

Trochu risk tunelem kolem Selcy, ale nakonec to vyšlo. Dvoukilometrový tunel byl osvětlen, bez zákazu kol, ale i tak to byl zážitek, protože projíždějící auta vytváří takový hluk, že až mrazí v zádech.

Při návratu jsme ve Starim Gradu v hospůdce na nábřeží, kde jinde, oslavili Den dětí, těch našich, pifkem a pelynkovacem…

 

Středa – to byl ostrov Vis a jeho objetí.

Z přístavu Vis do Komiže po asfaltu, trochu nudné, jen zpestření výstavkou tunajšího sběratele harampádí u silnice a hradem nad městem…

Někteří si protáhli etapu výjezdem na Titovu špilju- jeskyni, ale prý nic moc.

Vojáky jsme pociťovali stále. Vlevo nekonečný ostnatý drát, vpravo ale výhledy na moře ten stísněný pocit trochu zmírňovaly.

V Podselje je hospůdka U Holubů, ale nejeli jsme tam, protože podle info našich Holubů, ve středu neotvírají.

Jezdili jsme po skupinách, které se vytvořily živelně, naše, už nevím písmeno, snad G, dojížděla mezi posledními, díky kochačkám a navštívenými místy. Ve středu jsme dokonce předčili i průzkumem vyhlášené Petříky, když jsme objeli původně vojenskou vyhlídku, objevili a navštívili lodní pevnost.

Ostrov Vis se nám moc nepozdával, zanedbaný, neupravený, špinavý, snad je to tím, že byl dlouho vojenským prostorem. A taky jsem tam píchl…

I ta Česká vila, hrůzně zpustošená, ale za doby Masaryka tam muselo být nádherně..

 

Ve čtvrtek už od 5 hod ráno pětihodinová plavba na Korčulu do Vela Luky. Sice bylo slyšet hlasité pravidelné bublání motoru, ale dospalo se a ranní setkání na palubě s plnými kalíšky v ruce patřilo mezi pěkné okamžiky putování.

Čekalo nás projetí celým ostrovem, kolem pobřeží na Prigradicu, přes Blato, kousek od Brna jsme si dali na počest našeho města svačinku, potom přes Smokvicu, Čaru, na Pupnat a zase kolem pobřeží s nádhernými výhledy na ostrov Pelješac do přístavu Korčula.

Po několika přejezdech pohoří se nám do vyhlášené krásné zátoky Pupnatské Luky, přiznám se, nechtělo, stačilo shlédnout vše z výšky a při pomyšlení zpětného krpálu, brrr, né.

Vašek si napajtloval pár citronů ze zahrádky, ale Karlos mu je pozřel i se šlupkou.

Korčula se nám líbila. Konečně trochu úrodnější vnitrozemí, město Korčula pěkné, upravené,

Staré město na procházky jak dělané, ale výrazně dražší..prostě továrna na dovolenou.

Z Pupnatu do Kněža prudký asfaltový sjezdík tak nadchl Péťu – dochtóro, že si trochu lehl... Odneslo to koleno a bok včetně kalhot, ale Marky ho ošetřila a Péťa dobře dojel i díky plácačce.

Měli jsme trochu strach o Mildu a Jiřinu, jak to zvládnou, přijeli v pohodě a včas, no tedy 3 minuty před večeří!!

Malý deštík před koncem, stačilo se na chvíli schovat pod strom, ale obrovské černé mraky slibovaly o mnoho více, asi jsme měli štěstí!

 

Pátek – přeplutí z Korčule do Podgory už na pobřeží. Loďka odplula do Baška Voda a my se vydali, jak jinak než do hor. Protože bylo horko, našli se i plážisti a kópálisti.

Tři hodiny do kopce národním parkem Biokovo k hospodě u sv.Ilji do 897 m, zasloužené pifko!! Pět našich divočáků toho měli málo a rozhodli se zdolat sv.Juru , nazvanou pochopitelně sv.Jurkem – z 0 na 1762m!

Výšlap za to stál, protože nás čekal více než dvacetikilometrový sjezdík až do Makarské. Nádhera, nebylo to moc prudké, takže jsme s i to vychutnali s parádními výhledy na móře.

A při jízdě kolem pobřeží k Baška Voda jsme si vyhlídli plážičku na sobotní opalovačku. 

Večerní procházka znamenala setkání s dceruškami našich členů, které se pohybovaly v tomto prostoru se školou, to tedy je náhoda…

Ještě jsme pozdravili a poděkovali Sv.Nikolu, ochránce námořníků a cestovatelů za

pěkný týden a hlavně za bezpečné putování mezi dalmatskými ostrovy.

Lodní zásoby piva se nám nepodařily zlikvidovat, naopak se vypily tvrdší zásoby, nejprve rakija, ořechovka, potom i pelynkovac… 

Škoda, že jsme nevyužili eldoráda na lodním kajaku. Snad cykloúnavou, chladnější vodou, nebo jsme si prostě nevzpomněli.

Přece jen byly i různé příběhy ze života v kajutách. Jednou se někomu podařilo zhasnout nouzové osvětlení u schodiště na palubu a tedy i k WC. To víte, po požití pár pif se do rána nevydrží. A tak Milda se při zvedání z palandy udeřil dokonce dvakrát do čela. Byl z něho čertík Bertík, ale snesl bolest potichu…

Zato Karel, zvaný Čivava, se také bouchnul a s výkřiky – kurva, tady je absolutní tma, nevím kde jsem, vzbudil celou loď. No ale zato všichni víme, co je to absolutní tma!

Rozloučení u červeného a bílého vína, Ivanovo povídání o lodi a životu námořníka vůbec.

Potěšilo nás, že jsme byli po deseti letech první kompaktní skupina, která si najala celou loďičku. A hlavně dohoda o tom, že stoleté výročí SILVY oslavíme společně za čtyři roky s Cykloklubem při jižní nebo jubilejní trase! 

 

Sobotní dopoledne, nádherné horké počasí se neslo ve znamení plážovačky a kópačky, pěško na bližší pláž, my kolmo jsme si našli tu naši vzdálenější malou nudičku. Všichni si hráli jak malé děti, skákali, skotačili a sbírali mušličky s tím, že je smění za mušličky našich členek…

A potom už jen sprcha, a dokonce pár „kousků“ za 10 kuň, no nedej si…., poslední zmrzlina, něco nakoupit, co asi – víno, rakiju, mušličky nebo jinou p….., a do busu. Jo, a poslední paštiky kočičkám – bezdomovcům, ale to už je také naše tradice.

Jen jsme si říkali, že bylo dobře, že bylo po celý týden trochu chladněji, neboť bychom se při podobném sobotním horku uvařili. Takže hodnocení – správné cyklopočasí!

Celkem na 400 nádherných cyklokilometrů!

Na zpáteční cestě ještě jeden krásný pohled z odpočivadla na Krk a to bylo rozloučení s Jadranem jak se patří.

Horší už to bylo s pifkem v busu. Nebylo, bylo zlikvidováno členstvem během první zastávky přes to, že jsem byl ubezpečen zástupci cestovky, že v busu bude piva dosti. Asi jsem nedostatečně informoval a přesvědčoval o určitých /pivních/ schopnostech členů CK.

Přesně za 12 hod jsme probouzeli ještě nedělněspící Brno.

Domluvené večerní společné pifko s výhledem na prýgl, pro nás ten den coby „brněnskéé jadran“, no a později večer už první zavzpomínání u Wassekova kečupu.

Z mého pohledu jednoznačně nejhezčí cyklodovolená s CK!

 

 

 

Většina ze členů CK Krkonoše znala ze sjezdovek a běžek, na kole tam nebyl nikdo. A to byla výzva, známá místa projet na bajku!

Potom už jen inzerát, který informoval o nejlevnější dovolené v Krkonoších… pobyt s polopenzí za neuvěřitelných 280.-Kč, takže zvítězily Vébrovy boudy nad Pecí pod Sněžkou.

Podle dohody měl bus s vlekem na kola dojet až k chatě. Ale těsně před odjezdem jsme se dozvěděli, že to nepůjde, protože poslední úsek je příliš prudký. Tě péro, už to začíná. Fakt jsme si mysleli, že ty krpály nebudou zase až tak tvrdý, ale byly.

Ve čtvrtek před odjezdem v Brně a celkově na jihu mizerné počasí s deštěm, na severu mělo být krásně, a také opravdu bylo!

 

Cesta v pohodě, chatař navrhl parkoviště pro bus, což byl Horní Maršov a místo s odpovídajícím nádherným názvem „Veselý výlet“… a ten byl zahájen.

Začali jsme plnit itoš s tím, že se při nejbližší možnosti zastavíme na Krakra, tak jsme nazvali krajové pifko Krakonoš. Stalo se, včetně zelené smršti, jelikož v polovině června, tedy vždy na našich víkendovkách, mají narozky Marťas a Jurko. Mohli jsme si to dovolit, cestička bez provozu a pořád nahoru. Bylo opravdu hezky, tak nás to stoupání ani nějak nerozčilovalo.

Marky nakonec zajistila dotyk s Polskem smluvní pochopitelně sníženou cenou pifka Zywiec.

A na Pomezních boudách jsme chtěli obídkovat. Trochu zklamání, boud dost, jídla nebyla.

Alespoň jsme se solidně kochali, jako kdybychom tušili, že druhý den neuvidíme nic!

Tak domácí buchty až na Janově boudě, pěkné výhledy u Portášek se vzpomínkami na sjezdovačku s Chiranou před cca 20 lety!?

Frk dolů do Pece, kam jinam, než do kultovní hospůdky Hospoda na Peci. Ale opravdu jen pro vzpomínky, pivo nám tam nechutnalo, spíše se nám líbila obsluha. Ale pifko zvítězilo, takže jsme změnili lokál a našli hospůdku s Krakrem.

Čekal nás tvrdý vešlap, první na chatu, na úroveň konce sjezdovek! Mezi Kladenskou a Pražskou boudu. Ani se nám nechtělo věřit po těch letech, že je to takový pruďas.

Čekalo nás však moc pěkné ubytování, dokonce někteří měli i apartmány, jídlo moc dobré a bylo ho dosti.

 

V pátek ráno nás probudil známý zvuk tlukotu dešťových kapek. Chčilo a chčilo. Celé dopoledne, takže karty, pifko a nějaké osobní tvrdé zásoby…

Oběd na objednávku, většinou ovocné knedle, a hle, přestalo pršet.

Někteří na kola, jiní na pragulku do okolí s tím, že si nechají Luční boudu na druhý den.

Tak my tedy na kola, ale kam v této odpolední době? Rozhodli jsme jet nahoru a potom že se uvidí. Když se nic nevidělo, jeli jsme dále, nakonec to vlastně byl páteční itoš, ale jetej opačně. Znamenalo to tedy, že přes Pražskou, Lesní, Rennerovky, Dvorskou, furt jsme nic neviděli, slibovaná možnost občerstvení na Chalupě na rozcestí nebo na Výrovce nebyla, jelikož měli vše zatvorené. Nezbylo nám, než se vydat na Luční boudu, tato kultovní chata nakonec vyšla, byla trochu dražší, ale nedejte si známý obrovský tunajší rohlík!

No ale Sněžku jsme nespatřili ani omylem. Od kapličky jen sem tam zpět Luční, no hrůza, taková škoda. Odtud také můžete skouknout pár fotek zúčastněných, s kolama vpravo, vlevo, nahoře,… prostě Marťasovinky, pi**vinky. Bavili jsme se, co nám jiného zbývalo.

Od Výrovky superspád do Pece, do naší již známé hospůdky na krakra. Péťa zajistila slevu na hruškovicu s hruškou, anžto zjistila, že majitel je krajan.

U pifka jsem tiše špitl, že vlastně navržený itoš byl opačný, takže mně chtěli po vzpomínce na sjezdík lynčovat.

Samozřejmě krpál k chatě, dobu večere jsme nestihli, ale hodná paní kuchařka na nás počkala a zahřála horkou polívkou. 

Diskoška nebyla, byla únava.

 

Sobotní itoš jsme chtěli navrhnout společně s partnerskou skupinou CK MIKE, kteří za námi přijeli, ale ti měli naplánováno to, co my v pátek. Tak padlo trochu šílené slůvko – Špindl! Znamenalo to vyjet už v 9 hodin, čekalo nás hodně převýšení a hodně kilců.

Ze začátku to frčelo, Tetřeví, Rejdiště, Hanapetrova paseka, Hříběcí, s hrůzou jsem znamenal ztrácení výšky!

Zastavili až ve Strážném na první mezikus, ale v chladu po sjezdech moc nechutnal.

Potom už jen vejšlap na Krásnou Pláň, první výhledy na Špindl, Medvědín, průjezd Hromovkou, zase vzpomínky na sjezdovou minulost, a triumfální sjezdík do Sv. Petra.

No, prohlédli si trochu snobárnu, dali obídek - ten celkem šel, zjistili kdy pojede lanovka, projeli se Špindlem a doprovodili Pavla – filosofa k lanovce na Medvědín.

Rozhodl se vyjet nahoru, na Vrbatovu boudu zase pro jiné výhledy a frk dolů do Jánských Lázní, kde ho vytáhli v poslední provozní minutě na Černou horu. Měl toho dost, chlapec!

Zato naše skupina jsme se nechali vytáhnout lanovkou na Pláň, tam u kafíčka kochačka a sledovačka šílenců, kteří sjížděli pod lanem na sjezdových speciálech, neuvěřitelné!

Dále už jen pochodovačka vedle kola, protože se to jednak v této lokalitě nesmí a ani to moc nejde. Takže kolem Klínovek, tam už jsme chvílemi naskakovali, až k Chatě na rozcestí.

A protože jsme díky počasí přišli v pátek o výhled na Sněžku, foťáci se vydali alespoň ke kapličce pro pár snímečků pro všechny do kečupu.

Scuk, kde jinde než v naší hospůdce. Tentokrát bez slevy, náš „krajan“ neměl službu, přesto hruška byla. Tak rychle domů, bude diskoška!

Byla, cykloklubový DJ Karlos vytáhl staré fláky, moc se to líbilo i paní kuchařce, která slavila, náhodou kulaté narozky. Líbilo se jí to také proto, že Karel nasadil svá sváteční červená tanga a se všemi děvčicemi si zatancoval.

Paní kuchařka to nazvala událostí, kterou nikdy nezažila! Myslím, že už ani nezažije…

Silně prodloužená měla za následek snížený odběr snídaní, zato větší odběr tekutin, tedy pif.

 

Nedělní itoš sliboval kratší etapu, a hlavně údajně jen z kopce….

No, v Krkonoších jen z kopce? To ne, nakonec jsme si zajeli a zase do kopce, minuli jsme vrstevnicovou cestu kolem Černé hory. Tak jsme ani do Jánských Lázní nejeli a pokračovali po Trutnovském sjezdu. Nabubřelá Hoffmanova bouda – takže jen jeden mezikus a na obídek dále. Nakonec byl až v Pekle, kempu za Hrádečkem. Exprezidentovu chalupu jsme jen tušili, ale ani jsme se neptali…

Jak se nás tentokrát pády vyhýbaly, Irča si ve sjezdíku, už bohudík na asfaltu, lehla a bolestivě se bóchla. Na doktora to nebylo, jen museli v Brně pomoci Pavlovi a Láďa s přesunem domů.

Pár kiloušů po už civilizované silnici do Svobody nad Úpou, kde stál připravený bus s moc hodným a vstřícným řidičem Pepou, kterého si budeme na naše výjezdy vždy přát.

Doma, tedy v Bystrci, jsme byli brzo a tak jsme ještě společně zhodnotili úspěšný cyklovíkend na dalších našich, tentokrát nejvyšších, horách.

Vzhůru do dalších hor, tentokrát do Lužických…