2015

4.-13.9. 2015 - Kololoď

 CK Geotour

Před 5 lety jsme absolvovali jadranskou akci KOLOLOĎ t.zv.střední cestou a rozmezí května a června.
S kapitánem Ivanem Vukovičem domluvená oslava 100 let lodičky SILVA se nám loni nepodařila zorganizovat, tak jsme se rozhodli pro cestu jižní s Dubrovníkem v termínu začátek září a na menší lodi SRETAN pro 20 lidiček a posádku.

Pátek 4.9., 0 km
Plánovaný odjezd v 19 hod od Grandu, nakonec to bylo v 19:45 hod., někdo to zase málem zaspal… 

Přesun busem – klasika, pohoda, po ochutnávkách tekutých domácích produktů se brzo usínalo, a z promítaného filmu jsme tedy nic neměli. Celou noc pršelo, dokonce i v cílové Baška Voda, to jsme doposud neznali. Takže Vídeň, Graz, Maribor, Zagreb, Baška Voda proběhla, ale v přístavu delší čekání na sjetí všech busů a přestěhování starých a nových cestujících do lodiček a busů, prostě mišmaš. Nástup na náš Sretan přes Silvu, takže nostalgie, ale ta rychle odešla, neboť nás čekalo seznámení s našim týdenním pobytem, lodí SRETAN, což znamená „šťasten“, s posádkou – kapitánem Srečkem, plavčíkem Milanem, barmanem Josifem, a dle chlapců s pěknou kuchařkou Ivanou. Potom už jen přípitek kapitánovou ořechovicí, a oznámení změny programu. Ten se vlastně obrátil, abychom se s druhou lodičkou se stejným původním programem, nepotkávali v přístavech.

Sobota 5.9., 0 km
A už přejezd ve 13 hod na ostrov KORČULA do přístavu Korčula, první večeře, procházka starým městem po známých místech z minulého pobytu se vzpomínkami na rok 2010, hodně pouliční hudby, zmrzlinka, vínečko, jak kdo.

Neděle 6.9., 40 km

KORČULA, Korčula – Račišče – Pupnat – Postrana - Lumbarda
Výsadek, kolem ostrova KORČULA, vlastně to co v roce 2010, ale opačným směrem, kolem pobřeží do Kněža, dále Račiště, tam koupání na konci asfaltky, i když obtížná cesta k moři, ani vstup do vody nebyl ideální, ale vlastně první kópačka, zpět směr Kněža, no a v Račišči ještě pifko - mezikus, protože nás čekal krpál – vzpomněli jsme si na něj! Před 5 lety si při sjezdu ustlal Péťa, odnesly to jen cyklogatě. Tu zákrutu jsme poznali, muselo to tenkrát pěkně fičet, úseky jsou někdy i 20°.

Z Pupnatu jsme se rozhodli jet Napoleonskou cestou, tou jsme ještě nejeli, ale napřed svačinka po koupačce a krpálu. Do Postrany, údajně přislíbená podle itoše příjemná cesta - šotolina… ale makadam jak vyšitej, pár bolestivých pádů, tak jak to na makadamu bývá. Alespoň jsme se na příště takto hodnoceným cestám - makadamům vyhýbali.
V Postraně vše zavřené, prostě neděle, ale pifko nakonec bylo, dědci hráli u hospůdky venku karty u piva a zorganizovali ho přes šéfika i pro nás. Už s lepší náladou jsme pokračovali, ale potom trochu bloudění vinou špatného značení (bez „G“), párkrát jsme sjeli až k moři, zpět pěškom, protože to na kole fakt nešlo, moc se nám to tedy nelíbilo.

Dojeli jsme k večeři, jak píšu, celkem 40 km, ale stály za to. Loď nás čekala v Lumbardě. Před večeří ještě příjemná koupačka s lodní sprchou.

Pondělí 7.9., 45 km

MLJET, Pomena – Babino Polje – Prožurska Luka
Přejezd do Pomeny na ostrově MLJET od 6 do 9 hod. Vlny velké, snídaně jak obvykle v 8 hod., ale někteří nesnídali, prostě to nešlo, ze zádi likvidovali i zbytky z večeře, prostě blili.

Výsadek a odjezd v 9.45 h. Tunajší „Národní park Mljet“ na prd, max. procházky kolem jezer, lavičky na odpočinek, navíc drahý vstup – 100 kuň. Prostě nic pro nás. Neabsolvovali jsme to. Dobře jsme udělali. Nakonec toho bylo vidět dost i ze silnice.

První větší přístav Polače, na pifko brzo, ale kafaři nás zastoupili - prý na pořádný kafe, jinak nahoru dolů 6-9°, takové víkendové houpání. Zaujal nás pohled ze silnice na Kozaricu, malebnou vesničku pod námi, i hospůdku jsme viděli, ale zpátky nahoru se nám fakt nechtělo. Kolem Ropy do Babino pole, tam už pifko bylo, hospoda Triton to jistila. Dle itoše byly i jeskyně, ale nám se nepodařilo je navštívit, dlouhý sestup ze silnice a nazpět, s espédéčkama to nešlo. V Sobře koupání, ale žádný dobrý přístup k vodě. Prostě pláže to nebyly. Přes Prožuru do Prožurské Luky, tam nás čekala naše loďička, ze které jsme obdivovali pohledem ostrov Planjak, nádherná homola jak vysoustruhovaná, byli jsme jediní v přístavu, takže koupačka přímo u lodi a taky byla tím pádem možná i diskoška CKK jak má být.

V noci se loď pěkně houpala, hodně to fučelo, večeři jsme však rybám nemuseli nabízet. 

Solidních 45 km, jak jinak než pěkných!

Úterý 8.9., 15 km

ŠIPAN, Šipanska Luka – Sudurad – Šipanska Luka – plavba do Dubrovniku
Ještě ráno to pěkně fučelo, vlny solidní, ale už v 7 hod. odplutí na ostrov ŠIPAN, nejmenší z navštívených ostrovů. Výsadek v 9 hod. Ostrov se nám podařilo objet, celkem 15 km, ale oběd byl nachystán už na 13 h, protože nás čekal dlouhý přesun do Dubrovníku. Moc pěkný ostrůvek, líbil se mně snad i proto, že to byl můj narozeninový den.

Z Šipanské Luky jsme si to namířili kolem Knížecího paláce přímo do Suduradu. Po cestě otevřený kostel a na jeho střeše neobvyklá rozhledna ve tvaru kříže, což byl půdorys kostelní lodi. Moc pěkný rozhled na obě strany moře, po cestě vinice, meruňkové sady, takže moravský pajtl jak má být. Krásný přístav v Sudaradu, studené pifko z prodejny, jen jsme si nemohli sednout ke stolečkům od hospody, pochopitelně, tedy i když tam mimo nás nikdo nebyl. Schodky od domečku byly také dobré a ve stínu!

Karel s Martinem se dali do kopce ke klášteru, tam zajímavost: asi nejstarší známý babybox – kamenná deska na uložení nemanželského dítěte a tahadlo ke zvonku, a matko frk pryč…

Zpět do zátoky, koupačka, nádherná klidná hladina, málo lidiček, paráda. U oběda jsme si ťukli na moje narozky, jak jinak než Pelinkovacem, od osádky jsem dostal dort a lahev vína s nápisem „Od Sretanu“, a velice dobrý.

Po cestě do Dubrovníku jsme se koupali v zálivu, skákali přímo ze zakotvené lodi, prostě jsme se vyblbli. Scenerie nádherná pod skalisky, nemělo to chybu.
V Dubrovníku ukotvení přes pár lodí, ve velkých přístavech to není nic zvláštního, horší je to jen tehdy, když musíme nakládat nebo vykládat kola.

Procházka večerním Dubrovníkem paráda, hradby, papoušci, staré město, velké lodě, krásné jachty.

Nejvíce zaujal mohutný hradební systém s věžemi a hradbami, hudebníci všude, hlavní třída starého města, Placa, a ač září, přecpáno, ale procházka opravdu stojí za to, i pifko a zmrzlina byla, hlavně něco na památku domů.

Karel měl neskutečný zážitek, dal si zde jednoznačně životně nejdražší pivo, v přepočtu za cca 200.-Kč, no jo muselo chutnat znamenitě!

Středa 9.9., 40 km

PELJEŠAC, Broce – Ston – Žuljana - Trstenik
Odplutí z Dubrovníku už v 6 hod., a na PELJEŠACU v Broce v 9 hod. Výsadek byl výrazně rychlý, neboť lodička se musela dostat co nejdříve do Trsteniku proto, aby měla místo u mola. Stávalo se, že stály 2 i 3 lodě vedle sebe a to potom přenášet kola přes více palub není nic moc.

Po zajímavé cestě po hrázi, která oddělovala moře od solných polí, tůní do Stonu, nás uchvátili  neuvěřitelné  hradby ve starém městě, taková menší čínská zeď, tak alespoň fotku, protože obhlídka by byla na celý den. I Malý Ston jsme shlédli, v mělkém zálivu tu mají chovnou stanici ústřic, hradby i z druhé strany a už po žluté, tzn. státní silnice směr Prapratna. Aut fakt hodně, Emilio měl problém s cisternou, řidič předjížděcí manévr moc nezvládl, bylo to o kousek, brr. Situaci jsme uzapili pifkem v hospůdce Bella Vista u silnice, ale s nádherným výhledem na pláž, a i když pifko trochu dražší (20 kuň), nevadilo to.

A tak jsme si řekli, že jsme se ještě nezastavili nikde na vínečku, nabídek k zastávce ve vinárně bylo po cestě věru dosti, tak jsme se zastavili i my ve vesničce Ponikve! Vinaři Karlos a Jedla rozhodli co dáme, takže pohoda. Jenže celkem pohodová etapa se po vínečku změnila na skupinovou stíhačku, dobrý, samozřejmě jsme na opozdilce počkali na rozcestí, dávali si po cestě fíky, hrozny, a to my na rozcestí taky.

V Dubravě konečně odbočka ze žluté na bílou, což je zase asfalečka tatřka bez aut do Žuljany k moři. Koupačka, zajímavě neuvěřitelně studená voda, svačinka, a na pláži silná převaha Čechů, pomalý postup do hloubky, tedy vhodné pro rodinky s dětičkama.

Špatná zpráva od Alči nás rozhodila, zapili jsme ji pelinkovacem z místního kvelbíku.Po cestě jsme viděli obrovské plochy, které byli postiženy lesními požáry, musel to být obrovský oheň. 

Až do Trsteniku kolem moře s výhledy, naše loďka se našla. A velký nákup minipelinkovaců v místním marketu, přijatelná cena, likéru za chvíli na pultu nebylo. Vinárničku jsme navštívili, majiteli shořel vinohrad, smutné fotky, vzdálená rodina od našeho kapitána.

Čtvrtek 10.9., 45 km

PELJEŠAC, Trstenik – Podobuče – Orebič - Loviště
Z Trsteniku jsme se museli dostat zase do nějaké výšky, každý den vždy od nuly, takže prďák jak prase, ale těšili se na tunel v Potomje, 400 m tma, no nezkus to. Našli market a studené pifko z PVC. Společné foto před vinárnou, bohužel ještě zavřenou, ale s českou vlajkou!

Další cesta - takový lepší makadam, Franta-náš šéfík říkal, dejte pozor na cestu v Podobuči, budou tam schody, jedna cesta končí, další pokračování bude cca 200-300 m doleji. Bylo to tak. Pravda, nevšimli jsme si označení „G“, těch bylo výrazně méně než na střední cestě před 5 lety. Dávejte pozor v Podobuči, nesjíždějte až k moři. To můžeš říkat jak chceš a kolikrát chceš, vždy se někdo najde…našel se, Petr se Zdenkou, my měli strach, volali jsme, ale jako vždy jsme se zase setkali.

Po cestě dokonce hasiči, likvidovali požár - hořely kořeny po mnoha dnech, takový to musel být požár! 

Mírné zajetí nakonec stálo za to, obrovské díry ve skalách stály za fotku. A kolem moře dále, takže stálé výhledy do modravých dálek, nemělo to chybu.

V Postupu svačinka už na civilizovaných lavičkách s výhledem jak jinak než na moře, v dálce už jen Orebič, před ním odbočka k moři a projetí kolem. Ovšem zastávka na pifko musela být, točené a studené a ve stínu. A tam jsme se zase všichni setkali, kde jinde než v hospodě!

Čekal nás úsek, kde se to v průplavu mezi Pelješacem a Korčulou hemžilo surfaři a kitaři, bylo se na co dívat, ale zastavili jsme na koupačku až ve Viganju na plážišti. Čeština zapracovala, zlíňáci nám půjčili vodní botky, protože sestup k vodě byl výrazně ohrožen ostrými šutry. 

Moc se nám nechtělo dál, věděli jsme, že nás čeká zase krpál, stál za to. Na vrcholu v zatáčce společné a kolektivní foto, naposledy se mrkli na Korčulu a její hradby, z výhledu se mně nechtělo pokračovat. Do Loviště na konci poloostrova Pelješac to totiž už bylo jen z kopce, u loďky jsme byli coby dub. Před večeří jsme ještě v místním marketu stačili doplnit nezbytné tekutiny – pelinkovac a pivko, Karlos zajistil bezchybnou donášku přes ulici.

A večer problém: buď diskoška a loď mimo přístav, neboť by stála hned vedle hospody a to nelze nebo kotvit u mola bez diskošky, ale možnost procházky v přístavu. Po svobodném hlasování vyhrála druhá varianta.

Pátek 11.9., 50 km
Přejezd do Podgory již na pobřeží.

Na pořadu královská etapa!

Rozdělení účastníků zájezdu na dvě skupiny. Jedna chtěla do kopců, druhá po pobřeží kolem moře a koupačka a odpočinek.

My, skupina B (nebo C?), jsme zvolili návštěvu přírodní rezervace Biokovo, s nejvyšším pohořím a druhým nejvyšším vrcholem v Chorvatsku, prostě zvláštní flora a dravci a tak...

Nás čekal krpál z 0 do 897 mnm na Sv.Ilji, 14 km do kopce, tam hospůdka a pifko, ale i zima. Takže jen jedno, bylo nás 7, ani sluníčko nebylo, jen mraky, prostě neútulně. Jen další 3 divočáci pokračovali až na Sv.Juru - 1762 mnm. Někteří, kteří tam měli taky namířeno, se až nahoru nedostali, nezaplatili dole při vjezdu do NP Biokovo vstupné a kontrola na trati je dále nepustila, holt smůla.

Šotolinkou, sem tam lehký makadam do Saranace, po bílé /tedy bez aut/ již z kopce do Sošiči a po žluté 20 km sešup do Makarské, úžasné, vlevo moře, vpravo skály, sem tam tunel, a na místech, kde se mohlo zastavit, rozloučení zvrchu s Jadranem.

Pořádné rozloučení jsme završili v první pivnici v Makarské, a nebudete věřit, Bernardem 13°!

Kolem moře do Baška Voda na večeři, a to jsme ještě stihli jednu zastávku na uklidněnou. Slavnostní lodní večeře – předkrm, masíčko, zmrzlina, vínko, paráda. Nešlo to vše zkonzumovat. Poslední Frantův brífink s plánem na poslední den s přejezdem busem domů!

Sobota 12.9., 0 km
Náš bus, do kterého jsme se měli nasunout, přijel později a plány trochu změnil, i tak to stačilo na parádní koupání a ožeh. Byl skoro celý den volno, někteří ještě vyjeli směr Brela, moc nadšeni nebyli, museli po žluté, tedy hodně aut a taky nějaký krpály.

Ostatní ten čas využili ke koupání i na vzdálenějších nudaplážích a slunění, a hlavně nákupům za poslední kuně.

Ale srandy bylo pořád dosti, když jsme se chtěli vysprchovat po koupání, abychom nejeli celou noc v busu se slaně svrbějícím tělem, sprcha na 30 sek za 2 kuny, tak jsme dali dohromady po nákupech dvoukuňku a natrénovali před spuštěním, coby klauni, jak se budeme pohybovat, abychom sprchovací čas řádně využili.Povedlo se, vysprchovali jsme se 3(!) a lidičky na pláži jsme hodně zesmáli.

Pozorovali jsme v zátoce loď, no loď, spíše ponorku, v každém případě válečnou už kvůli šedému nátěru, určili jsme si podle vlajky, že nás asi hlídá rus Abramovič. Z fotek Emilia se však nakonec ukázalo, že vlajka je spíše australská, neva.
Cesta domů v pohodě. Piv měli řidiči tentokrát dost, před 5 lety to byl horor, nebylo, ač jsem tenkrát CK varoval, že jedou komíňáci!
 

A TAK UŽ JEN CELKOVÉ HODNOCENÍ HALA BALA, JAK MĚ NAPADÁ:

Všude dost meruněk, olivy, fíky, a hlavně hrozny, ty jsme si natrhali ke svačince každý den.

Chování tunajších tak i tak. Na dědinách vstřícné, vždy jsme se domluvili, i pifko zajistili.

Horší ve městech. Stalo se, že v BV jsme se chtěli dodívat na TV - US open, ale protože jsme nechtěli nic „do piče“, tak nám TV vypnuli.                                                                                                                                                       Ranní brífinky vedl Franta, večer před tím jsme se tak trochu spolu domluvili, jak by to mělo z cyklistického pohledu vypadat. Mapy rozdány, cesty zvýrazněny, případné koupačky a hlavně občerstvovačky domluveny. Základní info bylo: cesta čárkovaná – šotolina, makadam nebo tak něco, cesta plná – snad i asfalt, silnička označená bíle – asfaltka bez aut, žlutá - státní, aut hodně!

Setkání s účetnictvím EET – fakt i tam, kde jsme to nečekali a divili se, ale i u nás bude!

Jména ostrovů jsme si nepamatovali, protože jsme projížděli kolem vždy v jiném úhlu a jinak, z jiných stran, ale myslím, nevadilo to!

Střední cesta se mně zdála cyklističtější, bikovitější, ujeli jsme více km, ale tentokrát také méně proto, že voda byla schopná koupání a tak se také více koupalo, odpočívalo, rekreovalo.

Snad i přejezdy mezi ostrovy byly delší. A setkali jsme se s menším výskytem „G“ značení jak na střední cestě, z toho pramenilo pár kufrovaček. 

Jazyk:

Domluvili jsme se, i když jsme přesný výraz neznali, avšak „co do piče“ jsme rozumněli okamžitě, věřte tomu, že náš poeta Karlos, pro něho to bylo něco, kolik veršů za pobyt na toto téma vymyslel, škoda, že jsme je hned nezaznamenali.

Jídlo:

k snídani bylo i nezvyklé rizoto, ovšem poprvé když byly takové vlny, že někteří se jídla nedotkli, po druhé už bylo chutnější, asi jsme si zvykli a nebyly vlny.

Na cestu se dalo ze snídaně připravit lepeňák s paštikou, máslem, džemem, medem, sýrem…                 K večeři polévka vodová, vlažná, prostě pro nás Čechy nepoživatelná, přesto rychle zlikvidovaná, snědená, asi byl hlad za celý den, následovalo maso, ryba, špagety s masem, pasticada neuvěřitelně dobrá, příloh moc nebylo, saláty vždy, olivy, meloun, zmrzlina, zákusek.

Jídla dosti, i ta dobrá pasticada na závěr zůstala, byli jsme opravdu plni.
Karel měl vždy problém se dostavit včas na snídani, myslel si, že mu to někdo již snědl, nebylo tomu tak, akorát to musel hlasitě negativně ventilovat. Protože ho známe, moc jsme nereagovali, hlavně tehdy, kdy oznamoval, že už s námi nikdy nepojede, toto říká už 10 let a věřím, že se přihlásí na další akci jako obvykle mezi prvními.

Mrzelo mně však, když při posledním večerním brífingu ho osobně poprosil Franta, aby mimořádně přišel včas na snídani z organizačních důvodu brzkého vyklizení lodi, nestalo se tak. Jeho totální přehnaná nasranost už není vítaná a všem milá.

Pády:

Padalo se, hlavně na terénu makadamu , naražených zápěstí bylo neurekom, a taky nedání potřebné vzdálenosti od kola před sebou, a taky kochačky místo sledování provozu, to bylo horší. Nejhůře dopadl Emilio, naražená žebra když najel na Jirku jedoucí před ním, ještě, že to byl poslední cykloden. No, doma zjištěno zlomení žebra a drahý foťák Nikon totálka na dranc.
Vždy se vytvořili skupiny nahodile, protože ve velkých skupinách to prostě nejde organizačně zvládnout. Skupinu C, tvořilo 7-8 lidiček, pohodáři, i tak celkově 235 jadranských kiloušů.
Lehátka na lodičce – zvláštní úkaz. Z 10 kousků bylo 7 nepoužitelných. Stačilo však hodně málo k opravě, snad šroubek, matka, řemen, či co, posádku to však nechávalo v klidu.
Pár defektů, výraznější technická závada nebyla, jen jsme nemohli najít Marcelce zdroj defektu v plášti, ne a ne a ne, defekt se stále opakoval, náhradní plášť to spravil – ještě, že jsme ho ze zkušenosti měli.
 

Ceny:

Měli jsme dojem, že ceny za těch 5 let šly hodně nahoru. Nevím jak v obchodech, ty mně nechávají v klidu, ale zjistil jsem, že pifko na lodi stálo tehdy 13 kuň, nyní 14, čili zvýšení nic moc. Snad to bylo v tvrdých alkoholech, je fakt, že jsme tenkrát Silvu vypili – rakija, pelinkovac, ořechovka - vše padlo, tentokrát se moc netvrdilo, vínkovalo se.
Počasí: parádní, cyklistické – bez deště, teplota 26-28°C, takže i na koupání dobrý. Turnus před námi měl neskutečné horko, teploty 37-38°C, v kajutách to prý vůbec nešlo pobývat. My měli takové teplo, no akorát, stačilo se zakrýt pouze prostěradlem.

No co jinak, určitě dobrý, vrátili jsme se relativně zdraví, vykolovaní, odpočatí od jiných starostí, slaně vycáchaní, a hlavně jsme nemuseli využít připojištění!
 

Tak AHOJ!
Lupre