2014

19.-22.6. 2014 - Třeboňsko

 Cykloklub Komín

Úkol, který jsme si v CKK dali, objet všechna horstva kolem hranic Čech a Moravy jsme splnili. Pravda, mimo Český Les, ale ten je daleko, a tak jsme ho tiše vyautovali. A co dále? Slíbili jsme děfčicím, že zorganizujeme na pravidelný červnový čtyřdeňák trochu rovin. Takže třeba Třeboňsko. Nakonec z navrhovaných rovin zůstali dvě etapy, další dvě byly trochu zoubkovatější. Z původních odhadů na dvacet lidiček se seznam účastníků vyšplhal silně přes třicet.
A to už byl problém s ubytováním a hlavně s přesunem, protože jsme odmítli z finančních důvodů službu busu s přívěsem na kola. Našli jsme ubytování v kempu, bylo trochu sparťánské, ale šli jsme do toho a dobře udělali. Horší to bylo s ČD, několik týdnů dopředu museli rezervovat místa hlavně pro přesun kol.
Přípravy dopadly dobře, vyrazili jsme. Rychlíkem do Veselí, kola v hitláku, ve Veselí už nás čekal vláček se spešlcyklovagonkem. Pracovníci ČD o nás věděli, fungovalo to, ulevilo se nám.
Po cestě družba s vodákama, borci študáci-hasiči měli kanystr-ostřikovač s kolou a rumem. Pořád hořelo, tak jsme hasili. I paní průvodčí byla nakonec naše krevní skupina.
A na nádru v Suchdole už čekali naši chlapci s autama, aby pomohli s báglama.
Do kempu kousek, jen jsme se rozhlídli a už krátký brífink s rozdáním map k první etapě.

1.etapa – Kolem třeboňských rybníků:
Vyjeli jsme. Nejprve Benátky – a máme první navštívené velkoměsto za sebou, jen název, pár chalup, voda však nikde!
Pěkná cesta lesem nás dovezla až k Třeboni. Zastavili jsme u Schwarzenberské hrobky, velké jako kostel. A také komáři, takže rychle mezikus a kolem Světa na náměstí Třeboně.
Dali jsme si málo času na projížďku a prohlídku Třeboně, chtělo by to asi více.
Staré město, zahrady, zámek, pivovar, cukrárny, kafičko…ale měli jsme před sebou ještě fůru kiloušů. Stejně vše za nás objel a zvěčnil paparazzi Péťa.
Nutný pozorný výjezd z města, kolem Rožmberka, nadchli nás nádherné staré, někdy i velmi silně vykotlané stromy. Jen k pomníčku Emy Destinové to nešlo. Zvítězili komáři a už malý pivní absťák.
Podle itoše bylo občerstvení ve Staré Hlíně splněno, moc dobrá gulášovka a již avizované pifko, výborná služba, doporučuji, tam vědí co cyklista potřebuje.
A už jsme se těšili do krmítka „U sumečka“ ve Staňkově. Předtím ještě příjemná bajkovačka z Lutové lesíkem kolem rybníčku. Potom už jen všelijaké rybí pochoutky. No, na najezení to opravdu není, ale o to chutnější. No prostě pošušňáníčko, ať si dáš cokoliv. A k tomu 13° Démon, nemělo to chybu.
Do kempu už jen pěkná silnička lesem. Večer jsme se s kempem konečně pořádně seznámili. Pěkný, čistý, jen na některé zvyky jsme si nemohli zvyknout. Platba za dřevo na malý táboráček s buřtama, sprchy na žetony - ale to jsme se rychle naučili jít na jeden nejméně dva, ale hlavně divná otevírací doba. Po snídani, mimochodem velmi decentní, se hospoda zavírala, takže pifko zapovězeno do deseti hodin, ale to už my byli fuč na etapě!

2.etapa - Novohradské hory:
Ze začátku to šlo. Cesta ubíhala, bylo se na co dívat. Itoš slíbil dobrou hospůdku. Měl pravdu. Pěkné prostředí penzionu Kamínka za Oborou u Nakolického rybníka. Dokonce stálo za to si ho projít a prohlédnout. Květinová výzdoba, barevní ptáčci, domácí zvířata, pifko, pro každého něco…
Čekalo nás trochu větší víkendové houpání, po včerejší rovince příjemné, alespoň ze začátku.
Po signálkách hore dole, chleba se lámal až na křižovatce u Šejby. Nikdo si totiž itoš nezkrátil, všichni jsme chtěli projet minipralesem. Projeli, krpál to však byl děsnej, kolikrát nestačil ani kašpar! Ale byla dost velká kaltna, tak nás alespoň zahřál, nikdo moc nereptal.
Musím však přiznat, že jsem rozdíl mezi celodenně projíždějícím lesem a údajným oficiálním minipralesem nenašel.
Konečně Hojná Voda, vodová, ale horká polívka nás znovu po delším sjezdíku zahřála. Původně mnou navrhovaný další program-výjezd na Kraví horu a rozhlednu jsem mlčky přešel, nechtělo se nikomu. Mrkli se z věže u hospody, byl tam výhled jako z rozhledny, tak jsem změnu ustál.
Frkot dolů do Dobré Vody, bohužel kostel obležený lešením, ale avizovaný výhled na jihočeskou planinu znovu nezklamal, byl jedinečný.
Pak pro většinu z nás prvosjezdem z Horní Stropnice přes Humenici jsme se s trochou tvrdé kořenové bajkoviny dostali překvapivě zvrchu k umělému vodopádu v Terčině údolí, paráda.
Terčino údolí – klasika, jen ty neudržované objekty zase výrazně zpustlejší. Co naplat, nemyslet na to a vybrat hospůdku v Nových Hradech. Zdenálem prověřená nezklamala. Papú a odpočinek jak má být.
Z Nových Hradů trochu silniček bez velkého provozu. Zalíbil se nám moc pěkný asfaltový úsek Jakule-Hrdlořezy, tak jsme se vyštengrovali na rychlou stíhačku. A dobrý. Jediný rychlý úsek na vejletě.
 

Večer byl vyjímečný. Společenský plac tábora si objednali sparťanští fanoušci ze Suchdola nad Lužnicí. Pivo teklo proudem, a nejen pivo, měli jsme bobky, že se nevyspíme. I trochu hajlovačka byla, zaretušovaná jménem bývalého sparťana Siegla. Ale ouha, ve 22 hod. byl ve sparťanském táboře klid, pouze u naší chatky č.4 byl ještě dlouho hukot!
Důvod byl jasný. Došlo na masážní kurz. Alča tomu spolku šéfovala a děvčatům to údajně moc dobře šlo a moc se jim to líbilo. Asi i proto, že si vybraly vyjímečné modely, naše chlapce Mišutka a Péťu, tedy mlaďochy pod 60let! O výsledcích akce se mezi děvčaty u zbylého rumečku dlouho hovořilo.
No a co my chlapi večer? Byl fotbal v bedně, MS, užili jsme si ho s dobrým pifkem, ale po něm okamžitá smrt! Únava se projevila!

3.etapa - Česká Kanada:
Přijela za námi Ilonka, nyní už Jihočeška, alespoň jednu etapu s námi projela. Ač žije mimo Brno, je stále čestnou členkou slovutného Cykloklubu Komín.
Vyjeli jsme směr hranice Chlum/Schlag.
I když itoš tvořil Libor, sám ho neplnil. Podle něho jsme měli hned za hraničním přechodem odbočit na šotolinku směr Haugschlag.
Jiné skupince s Liborem se líbila rovná asfaltečka na Litschau. No, trochu si to chlapci prodloužili. Itošák se vymluvil na to, že musí trénovat na očekávanou Lombardii – Galbii a Stelvio. Moc jsme mu to nevěřili, ale správně situaci vyhodnotil, zelenalo se. 
My v pohodičce jsme hodnotili golfová hřiště, kousek od sebe jak na rakouské straně tak u nás. Rozdíl byl, podle nás negolfistů, jen ve značkách a kvalitě zaparkovaných aut.
A už Nová Bystřice, avizované papú. Na hospůdku jsme měli štěstí. Zahradní restaurace „Terasa“ neměla chybu. Výtečná držkovka, tu jsme údajně snědli obsluze, rychlé dobré a obrovské jídlo, doporučujeme!  
Po papú jsme se vydali k nádru, tušili jsme parní lokotky na úzkololejce. Podařilo se, byly. Foťáky cvakaly.
Lesní penzion Peršlák nás zase vítal zavřenými závory pro normální lidičky, to se tedy vůbec nezměnilo.
Ani nás to už nepobuřovalo. Takže společné foto u kanónů a krátkou bajkovačkou jsme se jeli podívat na hraniční kámen a k nejsevernějšímu místu Rakouska.
Zastávka v rybárně ve Staňkově nezbytná, zkusili jsme si objednat zase něco jiného. A zase dobrého. A do kempu to už každý znal, takže i jednotlivě.
Cestou domů jsme se zastavili na Penzionu Jezárko. Chtěli jsme zjistit situaci pro eventuální někdejší další pobyt. Zamčeno, zůstali jsme za plotem. Nepustili nás ani na prohlídku. Přijeli jsme totiž pouze na kole. Byla to totální VIP zona. Tam tedy ne!

4.etapa - Světoznámá města v okolí:
Úžasná pohodovka, i když jsme se museli sem tam ptát na cestu. Tato světoznámá města moc dobře označena nejsou.
Benátky jsme už měli za sebou, ty jsme projeli v 1.etapě. Paris jsme našli a vykonali důležité společné foto, i Velký London nebyl problém, ale na Bosnu a New York jsme se s prominutím vyprdli, nehledali jsme je už záměrně. Musím však s obdivem dodat, že skupina Čivava alias Surikata projela podle itoše všechna města!
Moc pěkné lesní silničky nás zlákaly natolik, že jsme si itoš prodloužili až do Staňkova, do naší už známé hospůdky na baštu a pifko.
Podle bedekru mělo být na místě Nové Vsi stádo daňků, nebylo, ale pěkný výhled na obrovskou volnou plochu tento nedostatek srovnal.
Trochu jsme také pozměnili a protáhli další itoš, dále kolem Hejtmana a Hamr přes Kosky jsme namířili na smrtonosný jez Pilař a kolem pískoven Cep se známými nudaplážemi jsme se dostali až k nádru v Suchdole.
Tam v nejbližší hospůdce, jak je zvykem, zelenou dali na rozloučenou s krásnou přírodou a tak vůbec…

Ještě další postřeh: Dobře, že jsme vejlet organizovali týden před prázdninami, nedovedu si představit, jak by bylo překolováno a přelidičkováno další týden, jak na trasách i v hospůdkách.

Celá akce proběhla bez pádů, bez technických problémů- cca 4 píchance je zívačka- takže dobrý! 
Poděkování Liborovi za itoš a ajťákovi Péťovi za mapový matroš.
A poslední zpráva. Jak jsme tak tím vláčkem jeli třebíčskem kolem řeky Jihlavy, moc se nám ta krajina líbila. Navrhneme následující červnový čtyřdeňák do oblasti „Vysočina trochu jinak“. My totiž známe z Vysočiny pouze Žďárské hory, a to je škoda. Tak třeba zde ahoj příští červen!

Suma sumárum nakonec cca 280 kiloušů bez pádů, bez zranění, bez technických problémů, sice sem tam trochu chladu, ale bez deště, co si více přát? Paráda!

 29.8-7.9.  Bulharské hory na kole

Cykloklub Komín a CK Alpina

Začalo to už před rokem na Korsice. Průvodkyně Lenka se zmínila, že pro Alpinu zajišťovala bajkovačku v Bulharských horách. Ubytování v hotelech, takže žádné stany, jídlo perfektní a laciné, pifko jakbysmet, to by bylo něco pro nás. A už to bylo. Jen dotaz, zda vyšší věkový průměr členů a technická zdatnost budou na takové hory stačit. Vaše parta?, samozřejmě, odpověď zněla. A tak jsme do toho šli.
Nakonec se přihlásilo 21 lidiček, nevadilo to, stačilo to, protože polovina busu byli pěšáci.
Kladem toho nakonec bylo, že jsme si mohli nějaký den od kola odpočnout a vyběhnout  s pěšákama. Což se nakonec stalo.

Přípravy v pohodě, výrazně jednodušší vzhledem k hotelovému ubytování, Roman zajistil spešl mapy  pohoří, kde jsme se měli pohybovat – Rila, Rodopy, Pirin, Vitoša pro cykloše.
Jen jsme se domluvili na technickém zázemí, náhradních dílech a hlavně na zvýšeném počtu náhradních duší a plášťů vzhledem k cestám, které nás čekají, plné ostrých kamenů…

1.den - pátek 29.8. Brno - odjezd
Trochu nás zaskočilo, že na Zvonařce už neexistuje hospůdka, ze které je vidět na výjezdové stanoviště č.26 Alpiny a kde se loučíváme s Brnem. Rychle jsme se přeorientovali, v tom problém nenastal.
Už nám chyběl jen Jurko, v Bystrci odevzdal bágle k převozu a od té doby byl nezvěstný, na mobil nereagoval. Po max době čekání jsme museli vyjet bez něho. Spojení však bylo následně navázáno, chtěl doma ještě chvíli spočnout a zaspal. Nastalo jeho stíhání busu. Zvonařku už nestihl, tak nás honil osobákem po dálnici do Blavy. Ridička-kamoška neměla žádné známky, musel tedy zakoupit českou i nakonec slovenskou dálniční známku, docházel benzín – tak ještě dotankovat... Už to vypadalo dobře, ale pár kiloušů před benzinkou v Blavě, kde nasedali další adepti bulharské anabáze, auto skolabovalo. Jurko nás dojel na kole, cca 5 km po dálnici, určitě vytvořil nový dálniční rychlostní rekord v jízdě na kole.
Zdá se to vše neskutečné, ale konečně byl s námi, i on byl moc rád, že to vše dobře dopadlo, protože takhle prošvihnout Bulharsko, to by hrozně mrzelo.
Jestli si myslíte, že to byly po cestě jediné „nervaky“, mýlíte se.
Do Bulharska a přes všechna projíždějící území stačí OP.  Jedna děvčica, pěšačka, se prezentovala propadlým OP. Neprošlo to. Zůstala v Srbsku. Odjeli jsme bez ní. Nakonec si vzpomněla, že má někde v báglech pas, snad platný. Po několika hodinách se objevila u našeho busu, našla ho, propustili ji a ona nás dohonila busem jiného zájezdu.
 Tak, a byli jsme už všichni v busu a v Bulharsku. Ale nejel bus. Nevydržela hadička servořízení, praskla a dosti oleje uniklo. Myslím, že jsme měli i štěstí, že se podařilo bezpečně zastavit. Chlapci řidiči to nakonec nadvakrát spravili, museli však taxíkem dojet ke zdroji nového oleje.
Musím ještě dodat, rozdíl mezi Srbskem a Bulharskem byl nebetyčný, v pořádku. V Bulharsku bordel všude, byl viditelný už od hranic.
Tak co říkáte na cestu, dobrý, néé? Těch avizovaných 17 hodin na cestu vyšlo. Však jsme na ně zvyklí z minula po cestách ROH do Bulgárie k móřu.

2.den – sobota 30.8. příjezd Bansko
A tak jsme nakonec dojeli do Banska, našeho prvního úložiště. V Bansku  parkoval bus s přívěsem plným kol pod kamerou – raději.
Ubytovali se v hotelu AVALON, připravili na výjezd a frk na první etapu, nazvanou Foxy Lady. Bylo to vlastně objetí Banska se zastávkou v přírodních termálech, v Banje. Ve velkém bazénu se nedalo ani plavat, voda měla dobře 37 °C, ale pobyt na spočnutí po jízdě - to bylo parádní. Také první setkání s pifkem Zagorkou a mletým grilovaným masem.
Po cestě však nádherné louky, planiny, tisíce obrovských divizen- výšky snad 2 metry
Projeli jsme také cikánskou osadou, no hrůza. Chýše, nedalo se to nazvat ani boudami. Odpadky všude, tak jak je vítr rozprášil, na několika arech. Ovšem přistavené kontejnery prázdné! Snad situace jak u nás. Čekali nás i první brody a první pády, ale zvládli jsme to.
Večer, jak jinak, rekognoskace městečka. Stála za to. Nachomejtli jsme se ke svatbě. Zážitek, kolové tanečky, podmanivá hudba, pochod městečkem, paráda. Děvčice – postavičky ano, obličejíčky nikoliv. Naše děvčice jsou komplexně hezčí. 
A co Bansko? Na to, že je lyžařským známým střediskem, sice fůra nových v tomto období prázdných hotelů, ale jinak neudržované baráky, ulice-tankodromy, nic moc.
Každý desátý dům nedostavěn, bůh ví proč, ale na to jsme si zvykli po celém čase zájezdu.
Hotel parádní, čistý, však majitelem je Angličan, říkali jsme mu intimně „James“.
Z ulice je hotel honosný, výhled z pokoje do dvorků mimo hotel je zoufalý, polorozpadlé kůlny, střechy děravé, neudržované, v zákoutích nepořádek, jedním slovem hrůza.
Bulhaři asi nemají zájem si vylepšovat prostředí, ve kterém žijí, stále jsme nevěřícně kroutili hlavami.
Pozdní večer byl ve znamení návštěvy v Taverně. Jsou pěkné, v každé gril, vodotrysky a hudba, která se dá poslouchat však jen určitou dobu. Ale jsme v Bulharsku, tak poslouchejme!
No a první večeře podle jídelního lístku. Ještě, že jsou psané i v angličtině, když není Džoržík.

3.den – neděle 31.8. Rodopy
Etapa zvaná Belmeken, což je nejvýše položená přehrada na Balkáně, kam nás vyvezl bus a my jsme vlastně odtud pomalu sjížděli dolů a přitom se kochali.
Po cestě jsme se zastavili na známém tunajším trhovisku v Jundole. I když bylo brzo a nebylo tolik lidiček, trh už žil. Několik desítek druhů medu, dostal jsem info, že nejlepší je borový, pro Marky.
Několik druhů marmelád, hub čerstvých i sušených, a nakonec všehochuť, co by se mohlo  prodat, třeba nářadí, rezavé klíče…
No a také pejsci bez pánečků, ale to nebudu rozvádět, co by na to řekly Marky a Blanka.
Nahradila je však Lidka, mohou být v klidu.
Přehrada Belmeken, moc pěkná, do přírody zasazená, čistá voda však kontrastuje s bordelem u prázdných kontyšů, ale to už známe.
K přehradě vede neuvěřitelně rovná kvalitní asfaltka. No, a taky toho fůra letních lyžařů-běžkařů řádně využívá.
Po nezbytném společném fotu nakonec sjezdík, odbočka na neznačenou cyklostezku, kde uváděná vzdálenost 5 km se s mapou nějak neshodla. Po cestě stádo snad stovky oveček, bača je nakonec musel nahnat na jednu stranu, abychom mohli vůbec projet. Ovčáčtí psy se pěkně proběhli a namakali. Příroda parádní, ale to bych musel psát pořád, lesy, stráně, i houby – ale co s nimi? Také bylo nespočet zvířecích lejn, silně ulpívajících na pláštích našich harapáků.
Vesnička Avramovo a pifko u prodejny za 1 Ká /čti 1 Leva/. Sedli na schody k prodejně, tunajší z toho byli na větvi.
A taky první mešity, které moc nemusíme, když víme…
Odpočinek na louce s parádními výhledy, ale pifko jen z plechu za kačku, a tatranka.
Bus k odvozu domů nás čekal v Krajšče.

4.den – pondělí 1.9. Jižním úbočím Pirinu
Busem do sedla Popovi Livadi.
Od busu zase asfaltový sjezdík na druhou stranu sedla do rázovité vesničky Pirin, která je hodně v údolí, a která je opravdu hodně zanedbaná.
Odtud tvrdej vejšlap, šotolinka až šutry, chvílemi to šlo hodně nahoru. Odpočinek byl nutný, horko bylo, takže pod stromy a u potůčku, kde jsme si ve vodě chladili pifka, někteří i nohy.  
Terén byl hodně technický, takže se stalo, že při sjezdíku Karlos – známý to náš člen cykloklubové skupiny kamikadze lehl. Tentokrát to bylo i s krvácením, ale děvčata si ho ošetřila.
Luďovi se na svém treku moc dobře nejelo. Etapu nazval průjezdem kamenolomu.
S tím se dá souhlasit.
Na této etapě se hodně projevilo, že jsem měl dva domestiky. Jurko, zvaný fotodomestiko, měl na starosti focení mým foťákem, neboť pro mne je tato činnost velmi problematická, silně zdlouhavá…vytáhnout foťák, vytáhnout brejle, připravit foťák, no a pokud chci fotit lidičky, ty jsou už v čudu, pokud přírodu, tak jsou v čudu také.
Druhým domestikem byl Marťas, na zastávkách byl vždy připraven nabídnout mně pití, neboť bidon zásadně nevozím, ale stejně jsem jeho služeb moc nevyužíval, správný pitný režim byl v programu etapy vždy zajištěn.
Do Roženu jsme projeli zajímavým tunelem, vydlabaným ve skále.
Tam papú a výstup do Roženského monastýru. Na vstup se musely děvčice doobléci, nohy, rukávy a tak. Jinak nemohly dále, kluci jakbysmet. Monastýr dřevěný, fresková výzdoba, nástěnné malby, ikony. Pěkné, pěkné…
Dále nás čekali Melnické pyramidy, pískovcové úžasné útvary, ukázka neuvěřitelně pracovité přírody.
Někteří viděli pyramidy z busu – taky dobrý, to proto, aby mohli všem cyklopěšákům naložit na vlek kola a ti mohli vyrazit včas na výšlap.
Scuk byl v Melniku, prohlídka městečka, známého svým vínem a typickou architekturou.
Co koupit domů?, no samozřejmě místní světoznámé vínko Melnik 55.
Džoržik doporučil ochutnat pifko Kamenica. Rozdíl od již známé Zagorky jsme nepoznali, všechna tunajší piva jsou chuťově tatřka stejná.
Busem v pohodě domů.

5.den – úterý 2.9. Severním svahem Pirinu
Busem přes Gotse Delchev, což je město, ale je nutno poznamenat, že Gotse Delchev se objevuje všude možně, je to totiž národní hrdina.
Etapa zvaná Flying Scotsman, trasu jsme zvolili ze dvou variant – zvanou Mud bath.
Byly sjezdíky a výhledy, moc pěkné hlavně na řeku hluboko pod námi. Tak se stalo, že divočáci sjeli do vesničky pod námi dříve než skupina kochálistů. Chvíli museli čekat a nezvádli prosící tunajší kluky, kteří se chtěli projet na takových perfektních strojích. Na chvíli. No chvíli, ona to byla půlhodinka a kluci nikde. Přišel lehký strach o kola. Nakonec musel rychlý posel objet dědinu a kluky svolat, abychom mohli vyrazit dále. Byla to opravdu riziková záležitost.
Ještě před Dobriništěm pod silnicí volné římské lázně, podle všeho kolem se dá usuzovat, že jsou stále řádně využívány.
Scuk byl v Dobriništi, ve vyhlášené Makedonské hospodě.
Někteří po papú zvládli i zdejší termální lázně, tentokrát civilizované, chválili si je.
V hospodě jsme si dali každý něco jiného, a mezi sebou jídlo ochutnávali.
Někteří také rafinovaně kombinovali kvalitní porce pro dva s chutnými balkánskými saláty.
Zajímavé bylo, že Zagorka byla podávána ve skle Starobrna, takže chvilková vzpomínka na naší bystrckou hospůdku „U Smrada“.
Z Dobriniště, abychom nejeli do Banska po silnici, zvolili neprobádanou spešl cestu zvanou Dead dog, brr - už ten název, ale nezabloudili jsme!
Martin však vytřepal po cestě pas. Dokonce věděl kde přesně, takže začala akce, jak a koho spravit o této události a jak řešit náhradu dokumentů. Pomohl hoteliér James z Banska, pas se nakonec našel u domorodce, mezi tím již proběhla prosba o zajištění dokumentů na našem zastupitelství v Sofii.

6.den – středa 3.9. Rilský monastýr a Stob
Odpočinková etapa bez kol. Dlouhý přejezd busem k Rilskému klášteru, komplikované mnohakilometrové tápání vedoucí k parkování busu s velmi neposedným vozíkem.
Výstup k jeskyni, zajímavé jeskyni. Průchod, tedy vlastně úzký průlez zvládli pouze štíhlejší jedinci a ještě bez batohů. Ti trochu silnější museli spoléhat na pomoc ostatních, kteří je rukama požďuchovali a posunovali.
Nasmáli jsme se. Nakonec prolezl i Džoržík známý svými tělesnými přednostmi.
Nad jeskyní další zajímavost. Zeď přání, kde účastníci zájezdu napíšou na papírek přání a ten zasunou mezi kameny ve zdi. Myslím, že se zúčastnili této atrakce všichni, protože přece každý má nějaké přání k naplnění. Přání byla samozřejmě tajná, pouze Jurko nám ho odtajnil: „Ať už budu všude včas“. To mu přejeme všichni.
Hodinový prudký sestup a už jsme mohli obdivovat mohutnost největšího a nejzachovalejšího světoznámého Rilského monastýru. Je opravdu obrovský, honosný. Ale po požáru jen jedna budova zůstala, bylo i srdce Borise III, i svatá relikvie – levá ruka Ivana Rilského.
Nakonec i kostnice byla. Oproti českým známým kostnicím s tisíci lebkami a kostmi, tato představovala kost jedinou!, i když z roku 1795.
Byl i oběd, někteří zkusili kuřecí polévku, moc dobrou a hutnou, v nezvyklém množství 0,3 l jsme měli co dělat ji zlikvidovat.
Jako dezert byl v jiné budce nabízen langoš, nejlépe pocukrovaný za dvěpade. No nedej si, byl fakt dobrý.
Přejezd do Stobu, kde nás čekaly Stobské pyramidy.
Pochody kolem monastyru a jeskyně klóbáky tak unavil, že raději hlídali bus. A dobře udělali, neboť sprchlo a v hospůdce bylo sucho a fajn s mastikou ze samošky a pifkem.
Nakonec jsme vlastně viděli už podobné pyramidy u Melniku – to jsme takto zhodnotili, aby nám to nebylo líto.
A potom už přesun do nového úložiště v Samokově.
Hotýlek BISTRICA příjemný, kousek za městem, ale o to blíže hospůdkám v přilehlém parku. Našli jsme si jednu, s názvem Number One, která nás vtáhla díky hudbě.
Jídlo šlo, pifko také, nebylo co dodat. No, a jak je to vždy s Cykloklubem, nechyběla diskoška. Džoržík předtancovával, my se snažili krokové variace okoukat a opakovat. Bulharské taneční kreace jsou náročné, moc nám to nešlo. Ale obsluze se naše počínání líbilo a na druhý večer jsme s nimi zajistili  opakování. A to už bylo něco jiného. Tancovali pozvaní tunajší, nejlépe se však vlnila šéfka podniku, pravda - trochu silnější, ale s neskutečnými graciézními pohyby, nemohli jsme se vynadívat!
Nakonec tancovali všichni, nutno však podotknout, že bulharská muzika se střídala s evropskými odrhovačkami.

7.den – čtvrtek 4.9. Rilská jezera
Busem do Pionerska, do výše 1520m.
Chvíle čekání na objednaná terénní auta, která nás měla vyvést pod lanovkou do výše 2150 m.
Ofroudi neurčité značky přijely, vzbuzovaly svým zanedbaným vzhledem nedůvěru, která se prohloubila poznámkou, že se do každého auta musí vměstnat 9 lidiček!
Natlačili nás do nich, zamkli dveře a už to začalo. Neuvěřitelné! Největší zážitek pobytu.
Myslím, že bylo dobře, že nás v tom malém prostoru bylo tolik. Alespoň se nemohl nikdo moc hejbat a bouchnout o karoserii při neskutečné jízdě po cestě, která se cestou nemohla nazvat. Prudký sklon, obrovské šutry, nadskakovali jsme, z výfuku se ozývaly rány, vypadalo to, že se letitý ofrouďák každou chvíli rozpadne, řvali jsme…i pro naše otrlé řidiče busu to byl neskutečný zážitek.
Až nahoru jsme nedojeli, snad i proto, že dále hlídkovala stráž národního parku, asi věděli proč. Takže kolem lanovky pár desítek metrů převýšení ke konečné stanici a k chatě. Čekalo nás obejití sedmi Rilských jezer, nádherných a podle tvaru pojmenovaných.
Budeme si pamatovat Dolní, Horní a hlavně Barbeka-Ledvina.
Klóbáci obešli jedno, Dolní a stačilo to, pohled na Ledvinu byl parádní. Připadali jsme si jako v Tatrách.
V chatě horká kuřecí polévka, to jsme už měli naštudovaný a zpět s obavami jak to bude vypadat při jízdě dolů, k místu čekajících ofrouďáků. Vypadalo, jízda byla rychlejší a o to zběsilejší. Řvali jsme znovu a více.
Převlékali se do cyklistického a začalo pršet. V busu bylo příjemně, ale co dále? Etapa vedla po pláních, trávě, cestami, kde po dešti bylo nebezpečno jet. Za hoďku přestalo, nastalo rozhodování – podstoupit riziko, neriziko, dáme to?
Nakonec nás bylo 13 kousků, statečných, kteří vyjeli. Rozhodl jsem se dobře. Podle mého názoru to byla nejkrásnější etapa putování. Louky, lesy, přejezdy plání s výhledy, nemělo to chybu. Dokonce se objevila i dřevěná rozhledna, možná to byla z celého dne situace nejnebezpečnější, řádně neupoutaná, kymácející se...
Blátíčko, klouzalo to všude, po trávě, po kamenech, soustředění muselo být stoprocentní, bajkovačka však parádní, pruďák sjezdík k silnici – tak na hraně únosnosti rizika.
Potkali jsme stádo koní, snad 50 kousků, volně se pasoucích, nádhera je pozorovat při tom počtu.
Rozbitou silničkou – asfaltečkou jsme se dostali do Iskyru, v Lenčině již známé hospůdce papú a rychlý stíhací přesun po už lepší asfaltečce do Samokova. Projetí středem města, tržiště, mešita, kanóny jako památka, tedy normálka jako ve všech městech.
Ostatní z obavy, že trasa terénem po dešti nebude ok, zvolili variantu po silnici, většina však byla po státní se silným provozem, takže nic moc.

8.den – pátek 5.9. Rila - Musala
Busem do Borovce, jinak mně jediného známého to bulharského zimního střediska.
Z Borovce, 1300 m  na Jastrebec 2369 m lanovkou - gondolou, 4,8 km dlouhou.
Většinu čekal výstup na Musalu, nejvyšší horu Bulharska a Balkánu 2928 m.
Dole byla mlha, mžilo, nevlídno, ale lanovkou jsme se dostali nad mraky a dokonce byla vidět i modrá obloha.
Muselo se jít rychle, protože předpověď počasí říkala, že kolem poledne se mraky trochu rozestoupí a bude z vrcholku pár minut výhled. Předpověď byla pravdivá, výhled se rychlým zdolatelům z výšky větší než nejvyšší federální Gerlach zdařil.
Klóbáci se naopak spojili a spokojili se zdoláním chaty Musala ve výšce 2550 m a odtud pozorovali vrchol, zda uvidí kamarády i meteorologickou stanici.
Uznání zaslouží nejstarší účastník expedice, který zdolal vrchol, byl to nezmar Zdenál.
Při pochodu po vrstevnici magistrálou hodnotili úroveň sjezdovek, zdály se solidně prudké, široké, také lanovky solidní i čtyřsedadlové, mohlo by se tu dobře sklouznout.
Cestou zpět trochu popršelo, nebylo nic vidět, tak jsme dali alespoň klóbáckou panákovou vrcholovku.  
Vrcholovci museli jít i v dešti, ale v Borovci se usušili v hospůdce.
Takže tam svačinka i sušení, i když hospůdek už moc nepremávalo, konec sezony je tu.
A frk domů.
Čekal nás závěrečný večírek.
Na naše doporučení  bylá celá nambrvanka zarezervovaná, velká účast i pěšáků, nezbytný alpiňácký přípitek, tanečky s domácími, vyhlášení tanečníků večera, Alex a Karla, pifko, mastika, prostě jak to má být…
Někteří nakonec tancovali i na židli, taková to byla pěkná nálada!
 

9.den - sobota 6.9. Sofie a odjezd do ČR
Brzké vstávání, rychlé balení, a odjezd do Sofie. Problém s parkováním, uváděný maximální čas parkingu byl 4 hoďky. My jsme však museli parkovat 9 hodin, nutná odstávka kvůli kolečkům řidičů. A to jsme parkovali u stadionu s velkými parkovacími plochami. Riskli jsme to, i přes možnost tučné pokuty, vyšlo to.
Pár nás vyjelo na kolech, ostatní peškom. Moc nás zaujal trh s kolama, neuvěřitelné plečky, jen snad jedno, dvě kola by si všimli naši hobby-cyklisti.
Na kolech jsme toho projeli dosti, i když hoďku pršelo a my se museli uchýlit do cukrárny pod deštníky na hlavní obchodní třídě. Pozorovali jsme život hlavního města, zdálo se nám, že nůžky mezi bohatými a chudými jsou v Bulharsku ještě více rozevřeny než u nás. A když jsme si vzpomněli na úroveň života na jejich vesnici, hrůza.
Pěšáci se jeli podívat do ZOO, byli však velmi zklamáni. My nadáváme na ZOO v Brně, ale to se prý nedá srovnat. Pouze pár zvířátek a hlavně všude bordel…
Na kole jsme toho projeli více. Takové kolečko kostelů to bylo.
Kostel sv. Nedělja, Chrám Alexandra Něvského, mohutný, impozantní, úchvatný.
V kostele sv.Sofie - svatba, byl to úžasný zážitek, musím říci, že jsem tak dlouho v kostele na něco nečuměl.
Mešita – měli jsme štěstí, že byl zrovna čas na motlitby, vyzuli se a vstoupili do prostoru, kde seděl borec a huhlal cosi pořád dokola, ostatní se pořád klaněli.
Synagoga – zavřeno, byla sobota.
Měli jsme štěstí v tom, že ten den byl v Sofii volný vstup do muzeí, navštívili jsme ten u chrámu Alexandra Něvského snad s tisíci vystavenými ikonami, nádhera.
Římské lázně se opravovaly, ale bylo místo, kde na ulici z kohoutků tekla horká lázeňská voda. Ta se ovšem nedala pít, smrděla sirovodíkem. Nakonec jsme ji použili na umytí špinavých rukou po nakládce kol.
Moc se mně líbila venkovní výstava obrovských fantastických fotografií z celého  světa.
Pozlacená socha Sofie na vše majestátně shlížela.
Sofie mně připadala jako lehce chaotické balkánské město.
Nakonec jsme se všichni setkali v tržnici, prošli ji a celou pročuměli, nadlábli se, a poslední drobné proměnili v butylky mastiky do busu, abychom příjemně usínali.

10.den – neděle 7.9. návrat, Brno
Cesta zpět díky únavě a slušných zásob butylek ušla, v busovém TV běžel film, který v zásadě nikdo neviděl a ani vidět nechtěl.
A také byla kratší, takže za 15 hodin jsme uviděli Petrov.
Rozchodná v příjemné hospůdce na Zvonařce u našeho Starobrna-chutnalo, Zagorka na něho nemá!

Co všeobecně dodat.
Normální hardtaily na ty terény stačily, Džoržík však exeloval na krosáči, dokonce s pevnou vidlicí. Jako Bulhar, sice rozený na Moravě, byl vyhledávaným překladatelem, a ke stolu v hospůdkách ho chtěli hlavně děvčice, aby jim předříkal jídelní lístek s výkladem.
Snad každý měl pád, někteří i více pádů, naštěstí všechny skončili pouze s odřeninami bez větších problémů, a to je dobře, to k bajkovině patří. Pád Liborka na hlubokém brodu, kde na fotce je vidět z vody pouze hlava, bude určitě vysoko hodnocena v soutěži Alpiny o nejzajímavější fotku jejich vejletů v roce 2014.
Duše se píchali pravidelně a dosti. I plášťe se musely měnit. Na etapě to bylo dost problematické, ale podložily se různými materiály, aby vydržely do ubytovny.
Celkově za ten týden jsme urazili průměrně 230 km, což není vůbec moc. Ale když si uvědomím, jaké byly podmínky, trasy, převýšení, počasí, dlouhé přejezdy busem, tak nemám pocit, že bychom se flákali.
Zážitky byly permanentní, ale moje největší zážitky:
Offroady na Rilská jezera, výhledy do údolí z cesty na chatu Musala, výhledy z přejezdu pod Rilskými jezerami…
A jídlo? Chlapci si dávali obvykle mleté maso na různé způsoby – obvykle kebabče, děvčice zase smažené papriky, a všeobecně šopský salát.
Jídlo dobré, ale po 10 dnech jsem si doma s chutí dal český chléb se sádlem a cibulí.
Tentokrát jsme bus nevypili. Byly k dispozici 3 druhy piv, vždy jsme si dali nějaké při dojezdu. Ale vzhledem k tomu, že točené domácí bylo levné, no, jako u nás, dávali jsme přednost tunajším. Zvláště Zagorka měla přednost z pochopitelných důvodů.
Z tvrdých alkeců vyhrála Mastika, vzpomínka na korsický Pastis, prostě pendrekovka. Volume bylo vysoké, a s ledem jsme si na ni celkem solidně zvykli.
I zbylé leváče šli na nákup tohoto matrošu.
S dorozujímajícím jazykem bylo pár problémů. Nejvíce s odlišným kroucením hlavy
ano – ne. Snažili jsme se o porozumění, ale o to se snažili i bulhaři, aby nám jako cizincům po našem vyhověli a kývali „evropsky“. Takže došlo párkrát k zajímavým výstupům, opačným, ale vše se nakonec s úsměvem vyřešilo – hlavně Karlos by mohl vyprávět.
Trochu směšné nám připadalo, že u množného čísla středního rodu se přidává  – ta.
Na lanovce, kde byly dvoje dveře (vrata) jsme četli: vratata…
Jinak jsme moc mluvit nemuseli, ruce a posunky to zvládly, jinak když bylo potřeba, alpiňácký slovníček zafungoval.
Ubytování bylo na obou místech perfektní. Jen snídaně se výrazně lišily. V Bansku nám vyhovoval bufetový systém, fůra možností výběru, kvalita a kvantita. V Samokově to bylo dost horší, každý měl k dispozici talíř s každodenně stejným nechutným salámem a sýrem. Dojídali jsme se vejci, máslem, marmeládou, medem…

Cykloprůvodkyně Lenka byla na nás hodná, chápala naše potřeby kratších a lehčích etap, vždy se snažila s námi domluvit a společně dohodnout další chod akcí.
Myslíme si, že po všech nervákách, (a že jich bylo, všechny zde nejsou popsány), které však dobře dopadly, je nyní Lenka patřičně posilněna a hned tak ji něco nepřekvapí.
I průvodkyně pěšáků Míša nás vzala na vědomí. Horší to už bylo se skupinou pěšáků, moc jsme si navzájem nerozumněli a neskamarádili. Byli výrazně jiní hlavně v akčnosti a v hlasitosti projevu, ten jim vadil hodně. Dívali se na nás přezíravě, ani na společných sezeních v hospůdkách je moc nebylo vidět. Asi byli více unaveni.
Řidiči Karel a Marek byli perfektní, zvládli to i přes tu jmenovanou poruchu a neposedný vozík, piv měli dostatek, i víc druhů, to je pro Cykloklubáky dobrá zpráva.
Musím také poděkovat našim klukům. Vždy se dali bez povelu a čekání do nakládky kol.
Tentokrát s ní nebyly problémy, vlek na 40 kol umožnil lehčí a rychlejší uchycení 21 kol. 
Nakonec je třeba poděkovat foťákům, že to všechno pěkné zaznamenali. Mrkněte tedy na fůru fotek, jsou na našem, ckomin - rajčeti, zavzpomínejte a….

Ahoj v příštím roce na akci KOLOLOĎ!

Lupre, září 2014